Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1863/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Valenty a Anežky Valentové, zastoupených JUDr. Kristiánem Lékem, advokátem, sídlem Richter & Léko advokáti s.r.o., Seifertova 2919/12, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. dubna 2024 č. j. -202, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a Petra Valenty, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé podali u Okresního soudu v Semilech proti vedlejšímu účastníkovi řízení (svému příbuznému a sousedu) žalobu o uložení povinnosti zdržet se obtěžování kamerovým systémem. V ústavní stížnosti tvrdí, že posléze vzali žalobu zpět, neboť zjistili, že dvě ze tří instalovaných kamer namířené na jejich dům a pozemky nejsou funkční a třetí kamera byla přesměrována jinam. Domáhali se však alespoň náhrady nákladů řízení. Soud prvního stupně, ani Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, jim náhradu nákladů nepřiznaly (rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), přestože z odůvodnění plyne, že stěžovatelé byli plně v právu. V rozhodnutí soudů obou stupňů o nákladech řízení shledávají stěžovatelé porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "") a porušení majetkového práva na quasi náhradu škody způsobené náklady na vedení řízení k ochraně před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle y, které by jinak nemuseli vynaložit.

2. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají.

3. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud standardně staví rezervovaně a podrobuje je pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace ustanovení zákona [bod 25 nálezu

sp. zn.

ze dne 17. ledna 2024, citující starší nález

sp. zn.

ze dne 3. dubna 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. Toho jsou si ostatně stěžovatelé vědomi; i proto podle svých slov koncipovali ústavní stížnost stručně a nechali plně na zvážení Ústavního soudu, zda se rozhodne pro korekci rozhodování obecných soudů.

4. Ústavní soud k tomu však žádný důvod neshledal. Krajský soud se podrobně zabýval odůvodněním nákladového výroku při zvažování aplikace , tedy otázkami, zda žaloba byla podána důvodně a zda k jejímu zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, a dospěl k závěru, že procesní zavinění žalobců i žalovaného je stejné, proto žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvažoval v této souvislosti i o možnosti, že procesní zavinění žalobců na zastavení řízení bylo větší či dokonce výlučné (s ohledem na skutkové okolnosti věci), a pro ten případ uzavřel, že by bylo namístě aplikovat ustanovení a i tak nepřiznat žalovanému náhradu nákladů řízení s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele. Je tedy zřejmé, že krajský soud vzal náležitě v úvahu specifické skutkové okolnosti věci, za nichž žalobci podali žalobu, i význam práv, jež žalobci podanou žalobou chtěli bránit. Lze jistě připustit, že by byl hajitelný i závěr, jaký prezentují stěžovatelé, to však neznamená, že krajský soud vybočil ze zákonných nebo dokonce ústavních mantinelů pro rozhodování o nákladech řízení, natož extrémně. Ústavní soud není nejvyšší nákladový soud a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr krajského soudu, jemuž to přísluší především.

5. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2024

Jan Wintr v. r.

předseda senátu