Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1830/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. června 2024 č. j. 4 KZV 17/2024-32, usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Jihlava ze dne 22. dubna 2024 č. j. GI-3221-125/TČ-2023-842071 a příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. června 2023 č. j. V14-2/2023-OS-JIA, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě, Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Jihlava a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( ) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená , , , a d a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Generální inspekce bezpečnostních sborů ("policejní orgán") napadeným usnesením vydaným podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zahájila trestní stíhání stěžovatele pro přečin pojistného podvodu podle , odst. 4 , (" ") spáchaný ve formě pomoci podle a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle , vše spácháno jednáním popsaným ve výrokové části tohoto usnesení.

3. K instanční stížnosti stěžovatele ve věci rozhodovalo Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě ("krajské státní zastupitelství"), které stížnost zamítlo podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.

4. Stěžovatel s těmito závěry orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a napadá je ústavní stížností. Jádrem jeho stížnostní argumentace, jež v podstatných rysech opakuje námitky uplatněné již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podané instanční (trestní) stížnosti, je nesouhlas s vydáním příkazu k odposlechu, který považuje za nezákonný, resp. protiústavní. Namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání v nyní posuzované věci týkající se shora uvedené trestné činnosti bylo založeno toliko na odposleších v jiné trestní věci, v níž vůbec nefiguroval, resp. neměl postavení podezřelého či obviněného (pozn. Ústavního soudu: jedná se o odposlech nařízený napadeným příkazem Okresního soudu v Jihlavě v trestní věci týkající se přečinu padělání a pozměňování veřejné y podle a přečinu pytláctví podle ).

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

6. Institut zjevné neopodstatněnosti umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci může Ústavní soud obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 6. 9. 1999

sp. zn.

a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, v nichž se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2006

sp. zn.

). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

9. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález ze dne 3. 7. 2003

sp. zn.

). Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy obecným a povšechným způsobem, jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem, dle něhož byl napadený postup shledán zcela oprávněným, aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.

10. Současně je vhodné doplnit, že pokud jde o otázku podrobnosti odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na tato usnesení nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu totiž rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§ 176 trestního řádu; srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004

sp. zn.

). Z hlediska ústavních garancí základních práv je totiž podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.

11. S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v této fázi trestního řízení je proto třeba konstatovat, že krajské státní zastupitelstvím v napadeném usnesení na základě stížnosti stěžovatele řádně přezkoumalo předchozí usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Krajské státní zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení potvrdilo, že policejní orgán dostatečným způsobem popsal skutkový děj, zejména subjektivní stránku trestného činu, a svůj závěr o zahájení trestního stíhání odůvodnil s dostatečným odkazem na jednotlivé zásadní důkazy (kromě odposlechů i podaná vysvětlení podezřelých osob). Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí respektují shora uvedené ústavní požadavky kladené na rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a Ústavní soud v nich nespatřuje cokoliv nezákonného, a tím méně pak protiústavního, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

12. Co se týká jednotlivých námitek stěžovatele uplatněných v ústavní stížnosti, pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že totožné námitky stěžovatel uplatnil právě v podané instanční stížnosti proti usnesení policejního orgánu a krajské státní zastupitelství se s nimi řádně vypořádalo. Postačí přitom odkázat zejména na část odůvodnění napadeného usnesení krajského státního zastupitelství týkající se výkladu a aplikace § 88 odst. 6 trestního řádu (srov. bod 12).

13. Ústavní soud doplňuje, že stěžovatel ve svém návrhu odhlíží od podstatné skutečnosti, že použitelnost odposlechů v jiném trestním řízení dle § 88 odst. 6 trestního řádu je nutno odlišit od jejich samotné zákonnosti v době jejich nařízení, resp. pořízení, což jsou dva zcela odlišné momenty či právní instituty (shodně srov. usnesení ze dne 4. 11. 2015

sp. zn.

). V nyní posuzovaném případě proto lze z hlediska zajištění zákonnosti ověřit toliko naplnění požadavku předvídaného v § 88 odst. 6 trestního řádu, tj. je nutno posoudit, zda je v nynější věci vedeno trestní řízení pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 trestního řádu. Řečeno jinak, ve stěžovatelově případě je z hlediska využití záznamu odposlechu provedeného v jiné trestní věci podstatné pouze to, zda se trestní řízení týká trestných činů vyjmenovaných v § 88 odst. 1 trestního řádu. Tato podmínka byla bez dalšího splněna, což v rámci instančního přezkumu potvrdilo již krajské státní zastupitelství. Lze jen zopakovat, že nyní posuzované trestní řízení stěžovatele se týká mj. přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle , tedy trestného činu, který je v § 88 odst. 1 trestního řádu výslovně uveden. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského státního zastupitelství, že získané důkazy (záznamy odposlechů) jsou v tomto kontextu zákonné.

14. Dovolává-li se stěžovatel zrušení příkazu k odposlechu, a to z důvodů jeho tvrzené nezákonnosti či protiústavnosti, jeho argumentace - jak již bylo vysvětleno výše - se zcela míjí s předmětem nyní posuzovaného řízení. Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly stěžovatelem rozporovanou zákonností odposlechů v době jejich nařízení, což ovšem znamená, že se touto otázkou nemůže nyní zabývat ani Ústavní soud. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel může v rámci obrany v zahájeném trestním řízení uplatnit námitky obsažené v ústavní stížnosti směřující k zákonnosti využití odposlechů získaných na základě uvedeného příkazu a namítaná tvrzená porušení jeho základních práv a svobod lze případně zhojit v dalším průběhu trestního řízení. Pro ochranu stěžovatelových základních práv v zahájeném trestním řízení není proto nezbytné, aby se Ústavní soud nyní zabýval otázkou zákonnosti využití záznamu odposlechů získaných na základě uvedeného příkazu k odposlechu v trestním řízení vedeném proti stěžovateli. Přehlédnout navíc nelze ani okolnost, že stěžovatel striktně vzato není oprávněn uvedený příkaz k odposlechu napadat ústavní stížností [ve smyslu ], a to z toho důvodu, že se jej tento příkaz bezprostředně netýká (stěžovatel není osobou ve smyslu § 88 trestního řádu, tj. není uživatelem odposlouchávaného zařízení).

15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2024

Daniela Zemanová v. r.

předsedkyně senátu