Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2149/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Darren, s. r. o., sídlem Sulkovská 80, Bystré, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. , -10510 ze dne 2. července 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka vystupuje jako věřitelka v konkursním řízení úpadkyně VITKA Brněnec a. s., vedeném pod sp. zn. u Krajského soudu v Hradci Králové. Do řízení vstoupila jako právní nástupkyně věřitelky Českomoravský len a. s., na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -694 z 20. dubna 2005. V tomto řízení stěžovatelka podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.

3. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") stěžovatelčin návrh odmítl, neboť nebyl podán osobou k tomu oprávněnou. Vyšel z toho, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. -10 ze dne 16. února 2016 byl zjištěn úpadek stěžovatelky, na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena AS ZIZLAVSKY v. o. s. Na místo stěžovatelky jako konkursní věřitelky tak vstoupila insolvenční správkyně. Proto stěžovatelka nebyla subjektivně legitimována k podání návrhu.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud nerespektoval právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. ze dne 28. února 2022. Podle stěžovatelky přešla práva spojená s pohledávkou v konkursním řízení z insolvenční správkyně zpět na ni a byla proto subjektivně legitimována k návrhu, o němž rozhodoval vrchní soud.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

6. Napadené usnesení vychází z toho, že rozhodnutím o úpadku stěžovatelky na její místo do konkursního řízení vstoupila insolvenční správkyně. Podle usnesení Nejvyššího soudu, jehož se stěžovatelka dovolávala, platí, že aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek zásadně náleží insolvenčnímu správci. Z této zásady však existují dvě výjimky. První z nich nastává v situaci, kdy insolvenční správce příslušnou pohledávku nehodlá vymáhat a vyloučí ji z majetkové podstaty. Druhá výjimka potom, jestliže insolvenční správce příslušnou pohledávku ani do majetkové podstaty nesepíše, ač je mu její existence známa. Oprávnění s pohledávkou nakládat pak přechází na dlužníka od okamžiku, kdy dá insolvenční správce najevo, že soupis neprovede.

7. V nynější věci insolvenční správkyně pohledávku nesepsala do majetkové podstaty. To vylučuje uplatnění první z výjimek. Pro uplatnění druhé výjimky je rozhodné, zda insolvenční správkyně o pohledávce věděla a přesto ji do majetkové podstaty nesepsala.

8. Z napadeného usnesení se nepodává, že by argumentaci touto druhou výjimkou stěžovatelka uplatnila již ve svém návrhu. Ani v ústavní stížnosti potom stěžovatelka netvrdí, že by insolvenční správkyni o existenci pohledávky informovala a následně došlo k tomu, že by insolvenční správkyně vyjádřila vůli pohledávku nesepsat do majetkové podstaty či by uplynula taková doba, že by bylo možno usoudit, že nemá v úmyslu pohledávku do majetkové podstaty sepsat.

9. Odlišný závěr se nepodává ani z dokumentů dostupných v insolvenčním rejstříku. Insolvenční návrh byl podán stěžovatelkou ( , č. d. A-1), v jeho příloze obsahující soupis majetku pohledávka uvedena není (č. d. A-3). Insolvenční správkyně vyzvala dne 26. února 2016 stěžovatelku, věřitele i třetí osoby, aby jí sdělili jakékoliv informace o majetku stěžovatelky (č. d. B-2). Ve zprávě o hospodářské situaci dlužníka ze dne 9. května 2016 (č. d. B-7) insolvenční správkyně uvádí, že její pověřený zástupce uskutečnil dne 21. dubna 2016 pohovor s jednatelkou stěžovatelky směřující ke zjištění majetku stěžovatelky a dalších informací významných pro insolvenční řízení. Z uvedených dokumentů neplyne, že by při kterékoliv z těchto příležitostí stěžovatelka informovala insolvenční správkyni o své pohledávce v konkursním řízení. Ani z dalších dokumentů neplyne, že by došlo k tomu, že by stěžovatelka insolvenční správkyni o pohledávce informovala. Z tohoto důvodu se stěžovatelka nemohla odvolávat ani na druhou z výjimek plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu, na které odkazovala.

10. Závěr vrchního soudu, že stěžovatelka nebyla subjektivně legitimována k podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, proto z ústavního hlediska obstojí.

11. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2024

Veronika Křesťanová v. r.

předsedkyně senátu