Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1806/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Romana Kouckého, advokáta, sídlem generála Svobody 339, Pardubice, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2024 č. j. -84180, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2023 č. j. -81549, a s ní spojeným návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a E. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno (podle formulace petitu) jeho právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci podle d (dále jen " ") a právo na soudní ochranu podle y. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť podle něj porušuje jeho právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli jako obhájci třetího vedlejšího účastníka (dále jen "obviněný") přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů navýšenou o daň z přidané hodnoty ve výši 485 545,17 Kč, ač stěžovatel nárokoval přiznání částky 978 692,10 Kč. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že pod sp. zn. je vedeno trestní řízení proti obviněnému, který byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele na dobu 10 let. V době vydání napadeného usnesení nebylo doposud řízení v trestní věci skončeno. Stěžovatel zastupoval obviněného na základě plné moci od roku 2015 do roku 2023, kdy obviněný udělil plnou moc pro zastupování nové obhájkyni, a proto předložil krajskému soudu návrh vyúčtování obhajoby a požadoval přiznání odměny, náhrady hotových výdajů a daň z přidané hodnoty v celkové výši 978 692,10 Kč. Krajský soud jeho návrhu částečně nevyhověl. V prvé řadě nesouhlasil s počtem úkonů o účasti stěžovatele u hlavního líčení, protože je třeba dobu, kterou stěžovatel u hlavního líčení v jednotlivých dnech strávil, sčítat, a tedy je nutno sčítat časy úkonů příslušné právní služby, které na sebe místně a časově bezprostředně navazují, přičemž za limitní přestávku pro stanovení nového úkonu se považuje doba dvou hodin podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, takže přestávky kratší než 30 minut se započítávají do doby konání úkonu a přestávky nad tuto hranici je třeba honorovat jako promeškaný čas. Dále se krajský soud neztotožnil s vyúčtovaným rozsahem porad s klientem. Krajský soud nerozporoval, že uvedená trestní věc je velmi složitá a rozsáhlá a vedení obhajoby komplikované. Tyto okolnosti jsou zohledněny v samotné právní kvalifikaci a od ní se odvíjí výše odměny za jeden úkon právní služby. Krajský soud nesouhlasil s vyúčtováním celé řady porad, které měly probíhat před hlavním líčením, o přestávkách hlavního líčení a po jeho skončení. Krajský soud nepochyboval, že i v těchto okamžicích stěžovatel s obviněným komunikoval, nicméně tuto komunikaci vnímal jako součást obhajoby při hlavním líčení, a proto nejde o samostatně účtovatelné úkony právní služby. Rozhodujícím pro tento závěr je okolnost, že šlo o několikadenní hlavní líčení, které na sebe den po dni navazovalo. Krajský soud rovněž neakceptoval, pokud stěžovatel požadoval ve vyúčtování obhajoby odměnu za porady, jestliže mezi nimi dělal krátké přestávky a z tohoto přerušení dovozoval možnost nárokovat pokračování v poradě jako další úkon právní služby, a takový postup hodnotil jako účelový. Krajský soud rovněž shledal, že mnohé z těchto porad stěžovatel nedoložil. Z uvedených důvodů krajský soud stěžovateli ani plně nepřiznal požadovanou náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále měl krajský soud výhrady k vyúčtování cestovních nákladů, neboť stěžovatel si nárokoval nahradit i náklady za cesty k hlavnímu líčení, které bylo pro určité dny odročeno.

3. Následnou stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Krajský soud podle vrchního soudu provedl správnou korekci návrhu stěžovatele ohledně jeho účasti u hlavního líčení a správně postupoval při stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby (proti tomu stěžovatel ve stížnosti podle vrchního soudu ani nic nenamítal). Pokud mezi stěžovatelem a obviněným docházelo k poradám při hlavním líčení, nelze je považovat za samostatný úkon právní služby, neboť tato aktivita by byla duplicitně honorována jako účast u hlavního líčení, případně ještě jako náhrada za promeškaný čas. Vrchní soud rovněž shledal účelovost v tom, že stěžovatel mezi poradami s klientem činil krátké přestávky a takto každou poradu považoval za samostatný úkon právní služby. V daném kontextu zdůraznil, že i v souladu s judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 22. 2. 2022

sp. zn.

; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] nelze poradu mezi obhájcem a jeho klientem vždy považovat za neúčelný úkon právní služby. Nicméně pro shora uvedené okolnosti vrchní soud ve věci stěžovatele některé porady neshledal účelnými, a uzavřel, že krajský soud velmi citlivě a o každé stěžovatelem nárokované poradě vážil, zda ji lze nebo nelze považovat za účelný úkon právní služby.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel připomíná, že v dané věci šlo o velmi složitou obhajobu, která trvala více než 8 let a spisový materiál čítá přes 80 tisíc stran, přičemž obviněnému bylo za vinu kladeno 297 samostatných skutků. Stěžovatel proto nesouhlasí se snížením počtu porad, které by mu měly být nahrazeny s tím, že obecné soudy účelnost každé takové z nich nehodnotily samostatně (k nutnosti posuzovat účelnost jednotlivých porad s klientem stěžovatel odkazuje na usnesení ze dne 2. 7. 2019

sp. zn.

). Takto bylo stěžovateli při výpočtu odměny a náhrady nákladů uznáno jen 16 dalších porad s obviněným a dalších 38 porad soud vnímal jako jinou součást již hrazené obhajoby. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by mu byla jako obhájci obviněného složitost daného případu dostatečně nahrazena tím, jak (vzhledem k závažnosti trestné činnosti) byla určena odměna za jeden úkon právní služby. Stěžovatel se rovněž ohrazuje proti tomu, že by jednotlivě porady s obviněným od sebe účelově odděloval, a připomíná, že je zkušeným obhájcem a obhajobu dělí do různých celků, proto přistupoval i ke krátkým přestávkám při poradách. Dále uvádí, že v dané věci nejde jen o (ne)přiznání odměny a náhrady nákladů stěžovatele, ale jde - a to především - o naplnění práva na obhajobu ve vztahu k obviněnému. Podle stěžovatele rovněž neexistuje žádný důvod ani právní předpis, který by vyžadoval zahrnutí porady s klientem do účasti na hlavním líčení. Pokud obecné soudy ve svých úvahách zahrnovaly porady stěžovatele s obviněným pod účast u hlavního líčení, měly do trvání hlavního líčení zahrnout i dobu porady. Stěžovatel také upozorňuje na to, že pokud hlavní líčení bylo rozděleno na dopolední a odpoledními bloky, mělo se k tomu pro účely uplatňovaných nároků přistupovat jako ke dvěma samostatným hlavním líčením. Mají-li obecné soudy výhrady k předloženému vyúčtování prováděné obhajoby (resp. k některým uplatňovaným úkonům), měly naopak samy vzhledem ke složitosti daného případu přistoupit k mimořádnému zvýšení odměny podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu.

5. Návrh na zrušení advokátního tarifu stěžovatel odůvodňuje zejména tím, že v době jeho přijetí normotvůrce naprosto nepočítal s existencí mimořádně rozsáhlých a časově náročných případů jako je ten, z něhož vychází stěžovatelova ústavní stížnost. Stěžovatel nesouhlasí s východiskem obecných soudů, že složitost věci je dostatečně zohledněna ve zvýšení odměny v návaznosti na závažnost jednání obviněného; zvýšení odměny za jeden právní úkon totiž nezohledňuje četnost skutků, kterých se obviněný dopustil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu u. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, je-li jejich rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz nález ze dne 29. 1. 2019

sp. zn.

nebo ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

8. Situace, kdy stěžovatel nesouhlasí s přiznanou odměnou, resp. náhradou, není sama o sobě způsobilá založit neústavnost takového postupu obecného soudu. Je-li úkolem státu zajistit právo na soudní ochranu, zahrnující i možnost řádné obhajoby obviněného, nemůže na druhou stranu stát zcela rezignovat na posouzení účelnosti nákladů, které v souvislosti s ní vzniknou. Nejde tedy bez dalšího o zásah do základního práva, neproplatí-li stát některé úkony právní služby, které nepovažuje za účelně vynaložené.

9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud uvádí, že ač stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje různá východiska plynoucí mimo jiné i z judikatury Ústavního soudu pro danou věc, nezohledňuje, že obecné soudy je respektovaly. Například vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení poznamenává, že již krajský soud ve svém usnesení hodnotil účelnost jednotlivých porad mezi stěžovatelem a obviněným a na základě toho do odůvodnění zahrnul tabulku, v níž jednotlivé porady stěžovatele s obviněným, které považoval za účelné, výslovně uvedl. Je evidentní, že oba soudy při hodnocení účelnosti jednotlivých porad stěžovatele s obviněným vycházely z toho, že velká část porad, jež nepovažovaly za samostatný úkon právní služby, probíhala v na sebe navazujících dnech, kdy se konalo hlavní líčení rozdělené přestávkami. Z odůvodnění napadených usnesení plyne, že soudy tyto porady považovaly za součást obhajoby, která probíhala během hlavního líčení, a považovaly za běžné, že právní zástupce (obhájce) se svým klientem během hlavního líčení komunikují. Obecné soudy rovněž zohlednily, že řadu porad s obviněným stěžovatel sice uplatnil pro účely ohodnocení podle advokátního tarifu, nicméně k nim nedoložil ani potvrzení o jejich konání.

10. Obecné soudy také objasnily důvody, pro které považovaly časové oddělení jednotlivých porad konané stěžovatelem s obviněným během hlavního líčení od stěžovatele za účelové. Soudy podle Ústavního soudu ani nepochybily, nepřiznaly-li stěžovateli požadovanou náhradu za cestu k hlavnímu líčení, které bylo zrušeno. Stěžovatel nepředložil žádnou relevantní argumentaci k závěru, že je-li hlavní líčení konané v průběhu jednoho dne rozděleno na dopolední a odpolední část, mělo by se považovat za dva samostatné úkony právní služby. Vrchní soud také v odůvodnění vysvětlil, že nikterak nezpochybňuje náročnost stěžovatelem vykonávané obhajoby, nicméně soud nemůže navýšit odměnu právního zástupce (např. podle § 12 advokátního tarifu), pokud to sám právní zástupce (obhájce) nenavrhne.

11. Neopodstatněnou je i námitka stěžovatele, který v souladu s odmítavým usnesením ze dne 11. 2. 2020

sp. zn.

(U 3/98 SbNU 389) naznačuje, že soudy svým rozhodnutím nenahradit stěžovateli odměnu a další náklady spojené s konáním těchto porad mohly zasáhnout do taktiky obhajoby. Ústavní soud považuje za ústavně konformní závěr obecných soudů, že lze v obecné rovině považovat za souladné se smyslem a účelem principů, z nichž advokátní tarif vychází, je-li porada mezi advokátem a jeho klientem uskutečněná v průběhu několikadenního hlavního líčení zahrnuta do odměny a náhrady, kterou obhájce dostane za účast na tomto hlavním líčení.

12. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že obecné soudy neporušily stěžovatelova základní práva, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení advokátního tarifu ( ); tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, proto ho odmítl podle ve spojení s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu