Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1800/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti právnické osoby Česká televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem, sídlem Resslova 956/13, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. -241, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2023 č. j. -166 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28. července 2022 č. j. -108, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Léčebné lázně Mariánské Lázně a. s., sídlem Masarykova 22/5, Mariánské Lázně, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že v důsledku postupu obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené a 2 d a a y, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 291 735 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil jí zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) náhradu nákladů řízení ve výši 91 923,70 Kč (výrok II) a rozhodl, že se stěžovatelce vrací část soudního poplatku za řízení ve výši 4 692,30 Kč (výrok III). Žalovaná částka měla představovat neuhrazený televizní poplatek splatný v říjnu 2020 až dubnu 2021, okresní soud ale dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla od 1. 8. 2016 od televizního poplatku osvobozena, a to podle , o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen " ").

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 37 820 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen " "), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení 11 858 Kč. Uvedený soud shledal, že dovolání neobsahuje obligatorní náležitost stanovenou , neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů interpretovaly nesprávně. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že v dovolání předložila přehled své právní argumentace v porovnání s argumentací soudů v předchozím řízení, přičemž má za to, že dovolání splňovalo všechny obligatorní požadavky, neboť obsahovalo podrobné posouzení problematiky hrazení televizních poplatků osobou, která je ve smyslu tohoto zákona a s ohledem na jeho účel poplatníkem televizních poplatků.

6. Dále upozorňuje, že soud má posuzovat podání z hlediska jeho obsahu a jako jeden celek, a tvrdí, že v dovolání v návaznosti na předchozí řízení vymezila právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. V této souvislosti argumentuje (ad absurdum), že pokud by bylo v závěru dovolání uvedeno: "Zaniká podle [ ] vedlejšímu účastníkovi povinnost hradit televizní poplatky obdržením licence nebo odhlášením se z evidence poplatníků?", pak by z pohledu Nejvyššího soudu bylo přípustné, načež postup tohoto soudu označuje za přepjatý formalizmus, odvolávajíc se přitom na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020

sp. zn.

(N 129/100 SbNU 410), podle kterého není povinností dovolatele formulovat právní otázku (do jedné věty).

7. Vědoma si odlišného názoru pléna Ústavního soudu [pozn.: vysloveného ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)] stěžovatelka přesto poukazuje (mimo jiné) na nález ze dne 11. 11. 2013

sp. zn.

(N 184/71 SbNU 213). Dovolává se rovněž nálezu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn.

, podle kterého, plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání z právní argumentace, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen pro absenci výslovného odkazu na jeden z předpokladů přípustnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek neměla k dispozici.

9. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení rozsudku krajského soudu a okresního soudu, ústavní stížnost je v této části podle nepřípustná (k tomu blíže viz sub 13 a 14).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Stěžovatelka ve své argumentaci ne zcela reflektuje odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší soud shledal dovolání vadným z toho důvodu, že v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ve spojení s ), nikoliv proto, že by nevymezila důvod dovolání ( a 3 ) či že by sama neformulovala právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud řešit. Za bezpředmětnou tudíž nutno považovat stěžovatelčinu argumentaci, podle které v dovolání - posuzovaném z hlediska jeho obsahu - řádně vymezila právní otázku (viz sub 5 a 6).

12. Ve vztahu k povinnosti dovolatele uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, stěžovatelka sice upozornila, že předpoklady přípustnosti mohou dostatečně vyplynout z právní argumentace obsažené v dovolání, jak konstatoval Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

, nicméně v tomto bodě ústavní stížnost žádnou bližší argumentaci (např. z čeho konkrétně měl Nejvyšší soud vyvodit, že podle stěžovatelky má být naplněn předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že příslušná právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena) neobsahuje. Není z ní tudíž patrno, proč by závěr Nejvyššího soudu o absenci dané obligatorní náležitosti, vycházející z konkrétního obsahu podaného dovolání, nemohl z hlediska ústavnosti obstát, a není to - po seznámení se s podaným dovoláním - zřejmé ani Ústavnímu soudu.

13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům soudů nižších stupňů. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), nebo nikoliv; bylo-li dovolání důvodně odmítnuto pro vady, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil".

14. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo vůbec podáno. V takovém případě je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nepřípustná, jak plyne z již zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. (viz zejm. výrok II a body 59 a násl. odůvodnění). Dlužno dodat, že tímto stanoviskem je II. senát Ústavního soudu vázán a žádný důvod pro opětovné předložení této otázky plénu nespatřuje.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle a ve zbývající části jako návrh nepřípustný podle téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu