Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1349/24

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavních stížnostech stěžovatelů Jana Vávry st., Jana Vávry ml. a Jeleny Vávrové, zastoupených Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -125 ze dne 29. 2. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -95 ze dne 22. 8. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Krajského úřadu Středočeského kraje a obce Hlásná Třebaň jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

1. V posuzované věci vydal stavební úřad v srpnu 2021 rozhodnutí o nařízení odstranění stavby "X". Stěžovatelé se proti tomuto rozhodnutí bránili odvoláním, které zamítl krajský úřad, a následně správní žalobou a kasační stížností. Správní soudy stěžovatelům taktéž nevyhověly. Krajský soud i Nejvyšší správní soud (NSS) se totiž shodly na tom, že v okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby Jan Vávra ml. a Jelena Vávrová neměli rozhodnutí o povolení stavby vyžadované tehdy účinným , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Shodly se také na právním závěru, že případné probíhající či pravomocně neskončené řízení o společném povolení stavby nemá na řízení o odstranění stavby žádný vliv.

2. Stěžovatelé podali proti rozsudkům správních soudů samostatné ústavní stížnosti pod

sp. zn.

,

a

, které Ústavní soud rozhodnutím pléna z 12. 6. 2024 spojil ke společnému řízení a podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu určil soudcem zpravodajem Jana Wintra, jemuž byla přidělena první ze spojovaných věcí.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti převážně opakují argumentaci vznesenou před správními soudy. Mají za to, že žádost Jana Vávry ml. o společné řízení z října 2013 měla být posouzena jako žádost o dodatečné povolení stavby. Podle stěžovatelů o této žádosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; stavební úřad měl proto řízení o odstranění stavby ve smyslu § 129 odst. 2 věty čtvrté stavebního zákona přerušit, a nikoliv rozhodnout o nařízení odstranění stavby. Protože však správní orgány i soudy neposuzovaly stěžovatelovu žádost podle obsahu, postupovaly podle stěžovatelů přepjatě formalisticky, nepřihlédly ke smyslu právní úpravy a sofistikovaně zdůvodnily zjevnou nespravedlnost, čímž porušily práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle d. Stěžovatelé také dále upozorňují na porušení procesních práv Jana Vávry ml. v odvolacím řízení, neboť krajský úřad doplnil dokazování o "podepsanou doručenku", aniž by měl Jan Vávra ml. možnost se k takovému doplnění vyjádřit a aniž by byl o takovém doplnění dokazování vyrozuměn. Stavební úřad měl navíc podle stěžovatelů Jana Vávru ml. upozornit, že řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby považuje za pravomocně skončené. Stěžovatelé také bez dalšího zdůvodnění tvrdí porušení svého práva vlastnit majetek podle y. Navrhují, aby Ústavní soud napadené rozsudky pro rozpor s a y zrušil a aby odložil vykonatelnost napadených rozsudků ve smyslu .

4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Jestliže Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce ( , a y), není to jen prázdná fráze. Ústavní soud skutečně není další soudní instancí a napadená rozhodnutí může rušit jen v těch případech, kdy obecné soudy poruší některé základní právo stěžovatelů.

6. Stěžovatelé v ústavních stížnostech obsáhle rekapitulují skutkový stav věci, předchozí průběh řízení, obsah napadených rozsudků a opakují své námitky z kasační stížnosti, resp. ze správní žaloby. Kromě obecných poukazů na ústavní principy a ustanovení y však zcela opomíjí jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Ústavnímu soudu nevysvětlují, proč - například s ohledem na judikaturu Ústavního soudu - bylo řízení před obecnými soudy jako celek nespravedlivé (a tedy v rozporu s y). Poukazují pouze na přepjatý formalismus při hodnocení žádosti Jana Vávry ml. o společné povolení stavby. NSS však stěžovatelům vysvětlil, že tuto námitku nevznesli před krajským soudem, a v řízení o kasační stížnosti se jí tak NSS nemohl zabývat (nepřípustná námitka ve smyslu ; viz body 30 až 33 napadeného rozsudku NSS). Stěžovatelé v ústavní stížnosti závěr o nepřípustnosti této námitky nijak nerozporují.

7. Na všechny námitky stěžovatelů v rovině podústavního práva (včetně poukazů na některá procesní pochybení) podrobně odpověděly správní soudy v napadených rozsudcích a žádné další odůvodněné námitky v rovině práva ústavního stěžovatelé nevznášejí. Správní soudy stěžovatelům vysvětlily, že předmětem přezkumu v posuzované věci bylo pouze rozhodnutí o odstranění stavby, a nikoliv rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání společného povolení na stavbu. Stěžovatelé neměli povolení vyžadované pro provedení stavby, a proto nebyli oprávněni zahajovat jakékoliv práce k provedení stavby. Jak uvedly správní soudy, na řízení o odstranění stavby nemá probíhající či pravomocně neskončené řízení o společném povolení žádný vliv; vliv by mohlo mít pouze tehdy, pokud by stavební úřad provedení stavby v mezidobí pravomocně povolil (což se však zde nestalo a stěžovatelé to netvrdí).

8. Ústavní soud tak v posuzované věci neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatelů a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl. S ohledem na výrok tohoto usnesení a na to, že Ústavní soud celou věc vyřídil v relativně krátké době, pak již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2024

Jan Wintr, v. r.

předseda senátu