Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1192/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků Soukenická 810 - 812 Rokycany, sídlem Soukenická 810, Rokycany, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2024 č. j. -346, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Rokycany, sídlem Masarykovo náměstí 1, Rokycany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), ve spojení s y, a právo vlastnit majetek zaručené v y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se domáhal po stěžovateli u Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") zaplacení částky ve výši 262 542,50 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že uvedenou částku vynaložil na nezbytné zabezpečovací práce na stavbě "chodníkové rampy", jež je součástí bytového domu spravovaného stěžovatelem, a uhradil tuto částku podnikateli, kterého určil k provedení těchto prací poté, co tyto práce neprovedl přes rozhodnutí příslušného stavebního úřadu stěžovatel. Okresní soud shledal žalobu důvodnou, a proto rozsudkem ze dne 13. 4. 2023 č. j. -294 uložil stěžovateli povinnost uhradit žalovanou částku s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až IV. výrok).

3. Na základě stěžovatelova odvolání rozhodoval o věci Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 31. 10. 2023 č. j. -321 potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud konstatoval, že uplatněný nárok lze podřadit pod ustanovení o bezdůvodném obohacení a že stěžovatel je ve sporu pasivně legitimován, neboť bylo jeho povinností zajistit při správě bytového domu nutnou opravu rampy tvořící jeho součást, kterou za něj zabezpečil a náklady za něj uhradil vedlejší účastník.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí odůvodnil dílem vadami, které nebyly odstraněny, a dílem nepřípustností. Zpochybňoval-li stěžovatel správnost závěru krajského soudu, že rampa tvoří součást bytového domu, jenž má ve správě podle , , ve znění pozdějších předpisů, tak ve vztahu k této otázce řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatel také namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku jeho pasivní věcné legitimace s tím, že se při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, a odkázal na konkrétní rozsudky. Podle Nejvyššího soudu ale odkazovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá, neboť nejde o plnění poskytnuté bez právního důvodu, ale o poskytnutí plnění, které po právu měl plnit stěžovatel. Dále Nejvyšší soud připomenul svůj dřívější závěr, že povinností společenství vlastníků jednotek je i obstarání nutných oprav společných částí domu, který se uplatní i v této věci, a proto uzavřel, že krajský soud vyřešil rozhodnou otázku hmotného práva o legitimaci stěžovatele v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že velká chodníková rampa je postavená na pozemku parc. č. 2901/2 v kat. úz. Rokycany, který je ve vlastnictví vedlejšího účastníka. V období do roku 2007 tuto chodníkovou rampu (nacházející se před domy č. p. 810, 811 a 812) udržoval vedlejší účastník, a lze tedy podle stěžovatele usuzovat, že vedlejší účastník měl za to, že spolu s pozemkem vlastní i chodníkovou rampu. Velká chodníková rampa je volně přístupná veřejnosti a slouží všem občanům, kteří ulicí procházejí.

6. Podle stěžovatele původní vlastník budovy č. p. 810, 811, 812 k zápisu bytových a nebytových jednotek do katastru nemovitostí určil prostorově vymezené části budovy, které se za podmínek stanovených zákonem a v souladu se stavebním určením stanou jednotkami a společnými částmi domu. K prohlášení byly přiloženy půdorysy všech podlaží, popř. jejich schémata, určující polohu jednotek a společných částí domu, s údaji o podlahových plochách jednotek. V těchto půdorysech jsou vyobrazeny malé rampy nacházející se v zadní části domu č. p. 810, 811 a 812. Chodníková rampa na pozemku parc. č. 2901/2 kat. úz. Rokycany nacházející se před domem č. p. 810, 811, 812 v těchto půdorysech vyobrazena nebyla. Je nepochybné, že vůlí nabyvatelů bytových a nebytových jednotek nebylo zakoupit i tzv. velkou chodníkovou rampu, která je veřejně přístupnou komunikaci nacházející se na pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka.

7. Tyto argumenty stěžovatel uváděl i před obecnými soudy, u kterých vznesl také námitku nedostatku pasivní legitimace, neboť měl a má za to, že judikatura, na kterou ve svých podáních odkazoval, dopadá i na jeho věc.

8. Stěžovatel také namítá, že při rozhodování o nákladech řízení obecné soudy nezohlednily , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a v rozporu s judikaturou vedlejšímu účastníkovi "bez dalšího" přiznaly náhradu nákladů řízení za právní zastoupení, přestože jde o veřejnoprávní korporaci, u níž lze předpokládat zaměstnance s právním vzděláním.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný.

11. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně vydání bezdůvodného obohacení a pasivní legitimace stěžovatele. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je vedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Rozhodnutí soudů nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

12. Stěžovatel výslovně napadá usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí odvolání, k čemuž Ústavní soud uvádí, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy neústavnosti. Z napadeného usnesení vyplývá jasný zákonný důvod, proč došlo k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Odůvodnění napadeného rozhodnutí nepostrádá ani bližší ozřejmění vztahu k projednávané věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy nevyznačuje ústavním nedostatkem.

13. Jde-li o námitku stěžovatele týkající se neuplatnění , pak neuvádí, zda ji v řízení náležitě uplatnil, což ani z odůvodnění rozsudku krajského soudu nelze dovodit. Tuto stížnostní argumentaci je proto nutno v uvedeném rozsahu považovat za nepřípustnou.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu