Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1904/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Marií Starou, advokátkou, sídlem Na Spravedlnosti 637, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. -188, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) K. D. a 2) nezletilého J. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Okresní soud v Benešově ("okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, cˇ. j. -147, zamítl návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilého (výrok I.). Po právní stránce věc posoudil za použiti´ zákona cˇ. , občansky´ zákoník ("") tak, že nenastala změna poměru° odůvodňující rozhodnuti´ o úpravě péče o nezletilého. Ten byl svěřen do společné péče obou rodičů (srov. rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 11. 2020, cˇ. j. -37), která stále probíhá, jak okresní soud zjistil a ověřil zejména výpovědí samotného nezletilého a jeho sestry. Nezletilý projevil přání na současném stavu nic neměnit.

2. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že samotný následný (formální) nesouhlas stěžovatele se společnou péči o nezletilé dítě, resp. samotné odstoupení od dohody o společné péči, neodůvodňuje zrušení formy společné péče a zvolení jiného uspořádání poměrů nezletilého dítěte. Je totiž zapotřebí posoudit, zda k nesouhlasu rodiče s formou společné péče jsou dány relevantní důvody, ty ovšem krajský soud v nyní posuzovaném případě neshledal.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel s těmito závěry krajského soudu nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených d.

4. Stěžovatel opakuje svůj požadavek na změnu péče o nezletilého tak, aby právní stav odrážel aktuální stav faktický. Má za to, že prokázal, že dohoda o společné péči nefunguje. Zdůrazňuje, že souhlas obou rodičů je hmotněprávní podmínkou společné péče, která musí být dána po celou dobu jejího trvání, tj. nejen v okamžiku schválení dohody o společné péči o nezletilého. Stěžovatel z toho dovozuje, že nesouhlasí-li s dalším trváním společné péče, došlo k podstatné změně poměrů odůvodňující změnu výchovných poměrů nezletilého.

III. Splnění podmínek řízení

5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.

8. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou obecnými soudy jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud a před ním též okresní soud přesvědčivě vyložily důvody, které je vedly k závěru, že pokračování v režimu společné péče bude v současnosti nejlépe odpovídat aktuálním potřebám a zájmům nezletilého. Dostatečně přitom zohlednily participační práva nezletilého. Ústavní soud nepovažuje za účelné tyto důvody znovu opakovat a pro stručnost pouze odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. zejména body 40-42).

9. Ústavní soud proto uzavírá, že závěrům krajského soudu, navazujícím na závěry okresního soudu, nemá co vytknout. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud považuje za ústavně souladný rovněž závěr, že odvolání souhlasu jednoho z rodičů s dohodou o společné péči nezletilého dítěte musí být podložen pádnými důvody a musí být konfrontován s institutem nejlepšího zájmu dítěte.

V. Závěr

10. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2024

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu