Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 263/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky I. W., zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. -4105, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2023 č. j. -4014 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. ledna 2023 č. j. -3937, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu týrání zvířat podle , odst. 2 písm. b), odst. 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že ve svém bytě a rodinném domě chovala nejméně 100 psů a to ve zcela nevyhovujících životních a hygienických podmínkách. Za uvedené jednání odsoudil stěžovatelku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a trestu propadnutí věci (částky 95 300 Kč). K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě listinných důkazů, výpovědí svědků a videozáznamů a fotografií z obou nemovitostí.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu týrání zvířat podle , odst. 2 písm. b), odst. 3 , ve znění účinném do 31. 5. 2020. Důvodem zrušení rozsudku okresního soudu byla především nutnost upřesnit časové parametry spáchaného jednání. Za něj krajský soud stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, dále k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč a trestu propadnutí věci (částky 95 300 Kč). Jde-li o hodnocení provedených důkazů, ztotožnil se krajský soud se závěry okresního soudu. Stěžovatelčina vina byla provedeným dokazováním jednoznačně prokázána a její obhajoba naopak bezezbytku vyvrácena.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť nenašel mezi skutkovými závěry okresního a krajského soudu a provedenými důkazy jakýkoliv relevantní rozpor. Zároveň se soudy řádně vypořádaly se všemi důkazními návrhy obhajoby. K porušení procesních předpisů nedošlo ani postupem policejních orgánů (resp. orgánů veterinární správy a městské policie) při vstupu do obydlí stěžovatelky bez jejího vědomí a souhlasu, neboť zákon takový postup umožňuje v případě důvodného podezření o přítomnosti týraného zvířete. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, který podrobně vysvětlil důvod, proč jednání stěžovatelky považuje za zvlášť trýznivý způsob týrání zvířat.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal s některými jejími námitkami. Zejména zmiňuje nesprávnost a neúplnost protokolů orgánů veterinární správy. To vyplývá i z pořízených videozáznamů. Dále poukázala na to, že orgány veterinární správy kvalifikovaly její jednání jen jako přestupky. Přesto soudy nepřípustně hodnotily protokoly těchto orgánů v rozporu s jejich obsahem a v neprospěch stěžovatelky. Dále se soudy nedostatečně zabývaly vlastnictvím psů a tedy zákonností jejich propadnutí. Následný názor Nejvyššího soudu o účelnosti tohoto tvrzení považuje stěžovatelka za nejasný a nedostatečně opodstatněný. Stěžovatelka rovněž rozporuje, že by psi byli v klecích dlouhodobě a byli nuceni k reprodukci, kterou nemohli zvládnout (k tomu odkazuje na odborná doporučení). Stěžovatelka poukazuje na to, že její dům byl v kritickém období otevřený a nezajištěný a některé věci tak do něj mohly umístit další osoby (stěžovatelka zmiňuje např. skupiny aktivistů, kteří se v té době pohybovali v okolí a kteří na sociální síti upozorňovali na mrtvá zvířata ještě před jejich objevením policií). Samotný vstup policie do nemovitosti byl podle stěžovatelky nezákonný a získané důkazy jsou proto procesně nepoužitelné.

6. Stěžovatelka odmítá tvrzení, že by psi byli týraní, podvyživení a neočkovaní. Psi pravidelně navštěvovali výstavy psů, kde museli být ve výborném stavu a kde se kontroluje očkovací průkaz.y zachycující tyto skutečnosti byly následně odvezeny, aniž by byly řádně zaprotokolovány. Důkazy pak soud hodnotil jednostranně. Soudy dále nevzaly v úvahu prostý fakt, že z 83 psů, patřícím čtyřem různým osobám, může být několik z nich nemocných. Nadto domovní prohlídky a další úkony stav psů jen zhoršily.

7. Na závěr stěžovatelka upozorňuje na možnou podjatost soudkyně okresního soudu, která na začátku hlavního líčení konaného 19. října 2022 nazvala stěžovatelku odsouzenou a nikoliv obžalovanou. Před a během hlavního líčení nepřihlédla ke zdravotnímu stavu stěžovatelky. Stěžovatelka taktéž namítá chyby v protokolu z hlavního líčení, v němž se písemný záznam v několika případech neshoduje se zvukovým záznamem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015

sp. zn.

(N 116/77 SbNU 697)].

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle .

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Z většiny stěžovatelkou uplatněných námitek je patrné, že se snaží Ústavní soud postavit právě do pozice další přezkumné soudní instance a požaduje po něm, aby samostatně hodnotil provedené důkazy. To však není rolí Ústavního soudu. Nadto stěžovatelka ve své argumentaci zcela přehlíží ty nejdůležitější důkazy o její vině (videozáznamy, fotografie, znalecké posudky), dokládající zcela nevyhovující (otřesné) podmínky, v nichž zvířata žila, a své vlastní skutkové závěry staví na dílčích a z kontextu vytržených částí důkazů, které byly z hlediska celého skutkového stavu v podstatě irelevantní (to se týká např. námitek ohledně nálezu a relevance mrtvých zvířat nalezených ve stěžovatelčiných nemovitostech). Takové ústavní stížnosti nelze vyhovět a lze naopak bezezbytku odkázat na nadstandardně podrobné hodnotící úvahy soudů. Soudy se rovněž řádně zabývaly stěžovatelčinými důkazními návrhy (viz str. 7 a 8 usnesení Nejvyššího soudu, bod 17 rozsudku krajského soudu a str. 26 a 27 rozsudku okresního soudu), přičemž jejich úvahám nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

12. Stejně tak se soudy (včetně Nejvyššího soudu) řádně zabývaly i všemi ostatními námitkami. K tomu je nutné předeslat, že soudy mají povinnost výslovně vypořádat toliko námitky, které jsou ve vztahu k předmětu řízení relevantní a smysluplné [srov. např. nález ze dne 11. 3. 2010

sp. zn.

(N 48/56 SbNU 521)]. V dané věci za irelevantní považuje Ústavní soud např. námitky týkající se údajně sporného vlastnictví zajištěných psů. Z hlediska trestní odpovědnosti jde o skutečnost irelevantní. Z hlediska dotčení majetkových práv může jít o zásah do práv dalších osob avšak nikoliv stěžovatelky, a tudíž jde při přezkumu odsuzujících rozhodnutí rovněž o irelevantní námitku. Z toho důvodu se Ústavní soud ani hlouběji nezabýval způsobem, jakým tuto námitku vypořádaly obecné soudy.

13. Jde-li o námitky nesprávné aplikace trestních předpisů, i zde lze odkázat na závěry napadených rozhodnutí. Trestní odpovědnost stěžovatelky posuzují autonomně trestní soudy (y) a nejsou přitom vázány právním hodnocením kohokoliv jiného (např. orgánů veterinární správy). S námitkou protiprávnosti vstupu úředních osob do stěžovatelčiných nemovitostí se bezezbytku a ústavně konformně vypořádal Nejvyšší soud (viz str. 8 napadeného usnesení).

14. Namítala-li stěžovatelka podjatost soudkyně okresního soudu, nemohl jí Ústavní soud přisvědčit. V první řadě jde o námitku opožděnou, neboť ji stěžovatelka nevznesla v písemném odůvodnění podaného odvolání a dovolání, což jsou obecné opravné prostředky sloužící k nápravě i tak významných druhů pochybení jako jsou pochybnosti o nepodjatosti soudce. Ovšem ani z popisu chování soudkyně, který stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti nelze pochybnosti o nepodjatosti soudkyně dovodit. Jedno prosté přeřeknutí soudce v hlavním líčení jistě není důvodem shledat konečné meritorní rozhodnutí protiústavním (a k tomu navíc rozhodnutí dalších dvou soudů). Jde-li o hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky, pak ani v tomto směru nevyplývá ze stěžovatelčiných námitek žádné pochybení. Ke stejnému závěru musel Ústavní soud dospět rovněž u námitek týkajících se neúplné protokolace hlavního líčení. Především zákon nestanovuje povinnost zachytit průběh hlavního líčení doslova (srov. § 55 a násl. trestního řádu a contrario). Důkazem, který soud hodnotí, není totiž daný protokol, nýbrž samotná učiněná výpověď. Ani to tedy nikterak nesvědčí o absenci nepodjatosti rozhodující soudkyně, a tím méně to nijak nezpochybňuje závěr o stěžovatelčině vině.

15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde částečně o návrh zjevně neopodstatněný podle a částečně o návrh, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout podle téhož zákona. Proto ústavní stížnost odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu