Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1071/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2024 č. j. -53 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. ledna 2024 č. j. -37, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d)y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle a 2 a d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), uznán vinným dvojnásobným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ve spolupachatelství.

3. Stěžovatel podal ke krajskému soudu návrh na povolení obnovy řízení. Krajský soud návrh zamítl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelem požadovaný výslech odsouzeného (nyní svědka) není důkazem, který by mohl sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, k nimž došly soudy při posouzení podmínek pro obnovu řízení. Stěžovatel podrobně uvádí, co se rozumí skutečnostmi a důkazy soudu dříve neznámými. Soudy podle stěžovatele v rozhodnutích bez dalšího konstatovaly, že důkaz výslechem svědka nevykazuje schopnost zvrátit sám o sobě nebo ve spojení s dříve známými skutečnostmi či důkazy původní rozhodnutí. Toto hodnocení krajský soud učinil, aniž by svědka vyslechl. Přitom závěr, že důkaz nemůže přinést příznivější rozhodnutí ve věci, lze učinit až poté, co je proveden. Vrchní soud měl navíc k dispozici prohlášení svědka, jeho tvrzeními se ale vůbec nezabýval. Napadená rozhodnutí soudů jsou nedostatečně odůvodněná.

5. Stěžovatel dále napadá postup soudů při doručování rozhodnutí. Soudy podle něj pochybily, pokud rozhodnutí doručily pouze jeho obhájci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle ) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem ( až 31 ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení ze dne 21. února 2012

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

8. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, jež vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu [nález ze dne 14. dubna 2011

sp. zn.

(N 70/61 SbNU 89)]. Trestní soudy posuzují, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např. usnesení ze dne 15. dubna 2004

sp. zn.

nebo ze dne 6. března 2012 sp. zn.

).

9. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost návrhem na obnovu řízení napadených rozhodnutí, ale otázka, zda zde existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (nález

sp. zn.

).

10. Z těchto principů Ústavní soud vyšel při posouzení námitek stěžovatele. Žádná ústavně relevantní pochybení soudů však neshledal.

11. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozebírá, co se rozumí skutečnostmi nebo důkazy soudu dříve neznámými, není z jejího obsahu zřejmé, jakého pochybení se soudy v této souvislosti dopustily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy svá rozhodnutí na tom, že nejde o důkaz dříve neznámý, nezaložily (srov. bod 6 usnesení krajského soudu).

12. Důvodem nevyhovění návrhu stěžovatele totiž bylo, že jím uváděný (nový) důkazní prostředek výslechem svědka nemohl, sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, zvrátit původní rozhodnutí o vině či trestu. Tyto své závěry řádně odůvodnily (srov. zejm. body 12 až 14 usnesení krajského soudu a bod 13 usnesení vrchního soudu). Ústavní soud uvedené důvody považuje za racionální a v rozhodnutí soudů nenalezl žádné logické či jiné pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah.

13. Ústavně nekonformním nelze shledat ani postup soudů spočívající v tom, že svůj závěr o tom, že navržený důkazní prostředek není schopen zvrátit původní rozhodnutí, učinily bez toho, aby svědka vyslechly. Soud k závěru, že navržený nový důkaz není schopen ovlivnit výsledek původního řízení, nemusí nutně tento důkazní prostředek provést, je-li tento závěr zřejmý z výsledků dosavadních řízení a z okolností případu (srov. i bod 14 odůvodnění usnesení krajského soudu a bod 13 usnesení vrchního soudu).

14. Přisvědčit nelze ani tvrzením stěžovatele, že se vrchní soud nezabýval předloženým prohlášením svědka. Učinil tak v bodě 13 napadeného rozhodnutí, kde stěžovateli vysvětlil, že trestná činnost, za kterou byl odsouzen, byla spolehlivě prokázána a důkazy, z nichž vyplývá role stěžovatele v trestné činnosti, nejsou na osobu svědka navázány. Doplnil, že z prohlášení neplynou žádné skutečnosti, které by mohly ovlivnit podstatná zjištění plynoucí z vyhodnocení výpovědí, záznamů z odposlechů a dalších provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech.

15. Postup soudů při doručování písemností byl v souladu s § 62 odst. 2 trestního řádu. Z rozhodnutí Ústavního soudu uváděných stěžovatelem jiný závěr nevyplývá. Z napadených rozhodnutí ani ústavní stížnosti nejsou zřejmé ani skutečnosti odůvodňující aplikaci § 137 odst. 3 trestního řádu.

16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2024

Josef Baxa v. r.

předseda senátu