Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 519/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Stanislava Hlubockého, zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, sídlem Bystrá 2430, Praha 9, Ing. Jindřicha France a Mgr. Marie Francové, zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. -1294, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021 č. j. , 146/2021-1195 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. září 2020 č. j. -884, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali s odkazem na tvrzené porušení , a odst. 4, a d, jakož i y zrušení shora uvedených rozhodnutí.

2. Podle , o Ústavním soudu, ve spojení s , , může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných, původně dvou ústavních stížností stěžovatele Hlubockého a stěžovatelů Francových a jejich příloh bylo zjištěno, že obě ústavní stížnosti směřují proti týmž rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, a proto Ústavní soud rozhodl podle shora uvedených zákonných ustanovení o spojení věcí ke společnému řízení. Ústavní stížnosti původně vedené pod

sp. zn.

a

se tak spojily usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 12. června 2024 ke společnému řízení a nadále jsou vedeny pod

sp. zn.

.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. září 2020 č. j. -884 bylo ve věci stěžovatelů Francových jako žalobců proti žalovanému stěžovateli Hlubockému a dalším žalovaným rozhodováno v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům v k.ú. K., specifikovaným v inkriminovaném rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021 č. j. , 146/2021-1195 byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn a částečně potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. -1294 bylo poté dovolání všech stěžovatelů odmítnuto.

4. V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Stanislava Hlubockého je zejména uvedeno, že již v odvolání namítal, že soud prvého stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci, když vycházel z toho, že žalobci v důsledku neshod s ním a s jeho manželkou nemohou řádně užívat svou stavbu na pozemku č. X1. V užívání jim však prý nic nebránilo. Namítal, že třetí žalovaný (město K.) neměl předpokládat, že mu ostatní spoluvlastníci své podíly prodají; takovou transakci měl řádně dojednat. Upozornil na to, že pod pozemkem jsou inženýrské sítě a jeho rozdělením, tak jak je provedl soud, dojde k situaci, že vlastník sítí bude rozdílný od vlastníka pozemku, aniž by se někdo zabýval možností vzniku věcného břemene. Namítl, že pokud se sporný pozemek používá jako veřejná cesta, jde o stav protiprávní, přičemž otázka veřejnosti a práva cesty je předmětem správního řízení, které není ukončeno. Schválením cesty vznikne stav, kdy kolem jeho nemovitosti budou projíždět vozidla a bude tak narušeno jeho legitimní očekávání v době, kdy pozemek kupoval jako součást areálu, který měl být vilovou čtvrtí. Navíc uvedl, že převod pozemku byl schválen usnesením zastupitelstva ze dne 11. 6. 2002 jako celku, ačkoli prý bylo jasné, že takový převod se nezdaří, když část spoluvlastníků s ním nesouhlasí. Pokud tedy město nabude jen část pozemku, je rozsudek v rozporu s tímto usnesením.

5. Rozhodnutí soudů je tedy podle názoru tohoto stěžovatele nevyvážené a preferuje zájem města K. Pozemek při tom prý šlo rozdělit spravedlivě a dostatečně účelně, a to i se zachováním poměru spoluvlastnických podílů. Rozdělením pozemku, tak jak bylo nakonec provedeno, byla vytvořena situace, při níž stěžovatel ztratil přístup k svému domu po vlastním pozemku a bude se muset pohybovat po pozemku města.

6. Stěžovatelé Ing. Jindřich Franc a Mgr. Marie Francová v ústavní stížnosti uvedli, že při rozdělení jednoho z pozemků (parc.č. X2) při stanovení vypořádání v penězích a přikázání menší části pozemku, než která by odpovídala podílu stěžovatelů, obecné soudy pracovaly s průměrnou cenou pozemku, ačkoliv z provedeného dokazování plynul závěr, že různé části pozemku mají různou obvyklou cenu. Tím prý obecné soudy poškodily stěžovatele tím, že jejich majetek zmenšily, ale neposkytly jim za něj adekvátní náhradu. Ohledně dalšího z pozemků (parc.č. X3) pak učinily závěr o tom, že pozemek není dobře reálně dělitelný, a proto nevyhověly požadavku stěžovatelů na dělení tohoto pozemku; nedůvodně pak přikázaly celý tento pozemek městu K. podle stěžovatelů proto, že je veřejnoprávní korporací, čímž jej oproti ostatním spoluvlastníkům zvýhodnily. Konečně při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud prý protiústavně uložil stěžovatelům, aby zaplatili městu K. náhradu nákladů řízení v celkové výši 249 591 Kč, a to jen proto, že konečný způsob vypořádání spoluvlastnictví provedený obecnými soudy neodpovídal tomu, co v řízení prosazovali stěžovatelé.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci totiž Ústavní soud shledal, že spočívá pouze v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatelů ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu d tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě pátéd a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

8. Námitky stěžovatelů, spočívající v zásadě v tom, že obecné soudy v dané věci neodpovídajícím a nesprávným způsobem vypořádaly podílové spoluvlastnictví, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Jak k podstatě případu uvedl Nejvyšší soud, z ustálené rozhodovací praxe k otázce vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem vyplývá, že reálné rozdělení společné nemovité věci není dobře možné zejména tehdy, pokud by nově vzniklé nemovité věci nebylo možno řádně užívat, jakož i v případě, kdy by nově vzniklé části věci nemohly sloužit vlastníku způsobem odpovídajícím jejich povaze; u pozemků se pak jedná zejména o kritérium rozlohy a celkové plochy a tvaru rozdělovaného pozemku. Velmi podstatným kritériem při rozdělení pozemku je otázka přístupu k tomuto pozemku z veřejné komunikace, a otázka přístupu k jiným nemovitým věcem, neboť rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku nemůže navodit stav, kdy některý z dosavadních spoluvlastníků ztratí přístup k jiné nemovitosti, jíž je vlastníkem či spoluvlastníkem. V projednávané věci pak odvolací soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů má za to, že pozemek parc. č. X3 je nutné považovat za reálně nedělitelný. Zohlednil přitom velikost pozemku i velikost podílů jednotlivých spoluvlastníků, přičemž poukázal na to, že většina z nově vzniklých pozemků by byla samostatně nevyužitelná a s ohledem na to, že žádný z účastníků - kromě žalovaného 3 - by nemohl nově vzniklý pozemek využít pro zajištění lepšího přístupu na svůj vlastní pozemek nebo ke zvětšení velikosti svých stávajících pozemků. Ze všech zvažovaných důvodů shledal pozemek z funkčního hlediska reálně nedělitelným a současně jako nejvhodnější způsob vypořádání vyhodnotil přikázání předmětného pozemku do vlastnictví města - žalovaného č. 3.

9. Pokud stěžovatelé protestovali proti způsobu reálného rozdělení pozemku parc. č. X2, který neodpovídá přesně velikosti spoluvlastnických podílů, soud připomenul, že obecná možnost rozdělení společné věci na části neodpovídající přesně velikostem spoluvlastnických podílů vyplývá v prvé řadě přímo ze zákona, a sice z , který stanoví, že rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích. Judikatura dovolacího soudu dále navíc dovozuje, že samotná skutečnost, že určitý způsob rozdělení nemovité věci není pro všechny spoluvlastníky zcela ideální, neznamená, že by tímto způsobem nebylo možné společnou nemovitost rozdělit, přičemž je akceptovatelné, že nově vzniklé nemovité věci bude možné užívat např. méně komfortním způsobem či s určitými omezeními oproti dosavadnímu stavu před rozdělením Přesně o takový případ šlo v projednávané věci. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na tvarovou i funkční specifičnost tohoto pozemku v dané lokalitě zvolil řešení, jež bylo podle jeho názoru nejvíce funkční z hlediska možného budoucího využití nově vzniklých pozemků.

10. Co se týče rozhodnutí o náhradě nákladů, uložené stěžovatelům Francovým, lze uvést, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací své rozhodnutí v tomto směru podrobně a přesvědčivě odůvodnil (srov. bod 71. a násl. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021 č. j. , 146/2021-1195), a v jeho závěrech nelze shledat nic neústavního.

11. Možno tedy konstatovat, že se závěry obecných soudů v dané věci se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám provedl. Ústavní soud ostatně již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takové situaci ovšem ve zkoumaném případě nedošlo, ačkoliv stěžovatelé jsou zjevně jiného právního názoru.

12. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu