Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1969/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Ondřeje Lederbucha, zastoupeného advokátkou Mgr. Petrou Královou, sídlem T. G. Masaryka 456/22, Plzeň - Jižní Předměstí, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -627 ze dne 4. dubna 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku III v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek zaručeného d, práva na soudní ochranu zaručeného y a práva na spravedlivý proces zaručeného Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení těchto práv mělo dojít chybným rozhodnutím o nákladech řízení.

2. Z ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Plzni domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení 8 356 Kč s příslušenstvím jako přeplatku z vyúčtování služeb. Poté, co stěžovatel vzal žalobu co do částky 2 054 Kč zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli 6 302 Kč s úrokem z prodlení od 29. 7. 2011 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do nároku na zaplacení úroku z prodlení z částky 2 054 Kč za období od 29. 7. 2011 do 11. 4. 2012 (výrok II) a rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 4 000 Kč (výrok III).

3. O nákladech řízení krajský soud rozhodl za použití a , přičemž konstatoval, že stěžovatel byl s žalobou pouze částečně úspěšný a náklady právního zastoupení v bagatelních sporech by navíc neměly převýšit částku, o níž bylo řízení vedeno. Dále krajský soud přihlédl k tomu, že stěžovatel nepřistoupil na mimosoudní dohodu, ačkoli deklaroval, že mu na soudním sporu nezáleží, a také k tomu, že s ohledem na majetkové poměry stěžovatele pro něj nebude nepřiznání plné náhrady nákladů likvidační.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že kvůli průtahům, ke kterým v řízení docházelo, již neměl faktický zájem na projednání žaloby. Byl proto ochoten vzít žalobu zpět, ovšem vedlejší účastník pro tento případ požadoval, aby mu stěžovatel uhradil náklady řízení ve výši 4 000 Kč, s čímž stěžovatel nesouhlasil. Řízení tedy pokračovalo a stěžovatel byl úspěšný, přesto soud vedlejšímu účastníkovi neuložil uhradit stěžovateli náklady řízení v plné výši, a to právě i z důvodu, že stěžovatel neměl zájem na vedení sporu.

5. Takovou úvahu stěžovatel považuje za neústavní, neboť měl právo na rozhodnutí věci v přiměřené době, čemuž by pro tento typ sporu odpovídaly tři roky. Konalo-li se první jednání po šesti letech, bylo evidentní, že k rozhodnutí v přiměřené době nedojde. Pokud nicméně přesto nedošlo k mimosoudní dohodě, není důvod stěžovateli náhradu nákladů nepřiznat.

6. Podle stěžovatele nebylo možné postup podle odůvodnit ani majetkovými poměry stěžovatele. Podaná žaloba totiž byla legitimním úkonem, který směřoval k zajištění řádné správy stěžovatelova majetku. Stěžovatel odmítá i tezi krajského soudu, že by náklady řízení neměly převyšovat částku, o kterou je řízení vedeno. Tak tomu podle konstantní judikatury je pouze u tzv. formulářových žalob.

7. Nesprávný je podle stěžovatele i závěr soudu o částečném procesním neúspěchu stěžovatele, neboť k částečnému zpětvzetí mělo dojít pro chování vedlejšího účastníka. Došlo k němu navíc před věcným projednáním žaloby, před nařízením prvního jednání a před prvním úkonem v řízení ze strany vedlejšího účastníka.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení zásadně nedosahuje ústavní roviny. Jakkoli může mít rozhodnutí o nákladech citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. K přezkumu nákladových výroků se proto Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález

sp. zn.

ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)].

10. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom, že judikaturou dovozený požadavek, aby náklady řízení nepřesáhly částku, o kterou se spor vede, se nutně nevztahuje na každý spor o bagatelní částky. Stejně tak je možné stěžovateli přisvědčit, že samotné nepřistoupení na mimosoudní dohodu není bez dalšího dostatečným důvodem pro aplikaci . Ovšem samotná skutečnost, že se soud při rozhodování o nákladech řízení dopustí nesprávné aplikace podústavního práva, nepředstavuje dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti.

11. Staví-li se totiž Ústavní soud k přezkumu nákladových výroků rezervovaně, projeví se tato zdrženlivost z povahy věci právě i v případech, kdy by měl na výklad či aplikaci podústavních předpisů oproti obecnému soudu jiný názor. Ústavní soud není nejvyšší nákladový soud a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr krajského soudu, jemuž to přísluší především. Na tom nic nemění, že u bagatelních sporů rozhodnutí soudů včetně rozhodnutí o nákladech řízení nepodléhají instančnímu přezkumu. Není-li v bagatelních sporech přípustné odvolání, neznamená to, že úlohu odvolacího soudu přebírá Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (y), v řízení o ústavní stížnosti.

12. K napadenému rozhodnutí je tak možné jen stručně poznamenat, že navzdory výše zmíněným nedostatkům krajský soud vyšel z hledisek, které lze v obecné rovině považovat při rozhodování o nákladech za relevantní (úspěch ve věci, chování účastníků, bagatelní výše sporu). Pokud zároveň ověřil, že aplikace nebude mít pro stěžovatele likvidační následky, není důvod, aby spor o výši nákladů řízení Ústavní soud posouval do ústavní roviny.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2024

Jan Wintr v. r.

předseda senátu