Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2264/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Velka, zastoupeného Mgr. Vítem Beránkem, advokátem, se sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2024 č. j. -733, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2023 č. j. -661 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. června 2023 č. j. -645, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Lindy Wiley a obchodní společnosti Společná kancelář insolvenčních správců, v.o.s., sídlem V Luhu 754/18, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených usnesení pro jejich rozpor s d.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel a první vedlejší účastnice jsou účastníky řízení o pozůstalosti, které bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2019. Druhá vedlejší účastnice byla usnesením obvodního soudu ze dne 13. 11. 2019 ustanovena správcem pozůstalosti. Toto rozhodnutí následně potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2020. Stěžovatel se jmenováním správce pozůstalosti nesouhlasil, proto podal návrh na jeho odvolání a zároveň navrhl, aby byl správcem jmenován sám stěžovatel. Tyto návrhy zamítl obvodní soud usnesením ze dne 19. 6. 2020, které potvrdil městský soud usnesením ze dne 10. 12. 2020.

3. Stěžovatel podal návrh znovu. O něm rozhodoval obvodní soud usnesením napadeným touto ústavní stížností. Stěžovatel v návrhu tvrdil, že správce pozůstalosti (druhá vedlejší účastnice) neplní své povinnosti, jelikož nepředkládá pravidelné zprávy o své činnosti, proto je třeba jej odvolat podle . Obvodní soud tomuto návrhu nepřisvědčil. Uvedl, že si je sice vědom nepravidelnosti předkládání zpráv, které přitom bylo správci pozůstalosti uloženo rozhodnutím obvodního soudu. Neplnění této povinnosti je však "součástí celkového výkonu správy", který jinak soud zhodnotil jako kvalifikovaný a odborný.

4. Městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil napadeným usnesením. Zdůraznil, že povinnost správce pozůstalosti předkládat šestkrát ročně zprávy o své činnosti nevyplývá ze zákona. Byla uložena rozhodnutím soudu, jde navíc o nadstandardní povinnost. Její neplnění nezakládá samo o sobě důvod pro odvolání správce pozůstalosti. Může jít maximálně o neuposlechnutí příkazu soudu, pro které je adekvátní sankcí uložení pořádkové pokuty.

5. Věcí se poté zabýval Nejvyšší soud, který shledal, že dovolání je přípustné, neboť chybí judikatura k výkladu ohledně odvolání správce pozůstalosti pro závažné porušení povinností. Dovolání však není důvodné, proto jej Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Porušení povinností správce pozůstalosti musí dosahovat určité intenzity, aby bylo možné jej odvolat. S odkazem na odbornou literaturu Nejvyšší soud upozornil, že závažným porušením povinností správce pozůstalosti je například, přestane-li fakticky správu vykonávat. Závažnost nynější situace neshledal Nejvyšší soud takovou, aby měla vést k odvolání správce. Nejvyšší soud navíc zdůraznil, že mezi oběma pozůstalými existují trvalé neshody, které neumožňují, aby stěžovatel mohl nestranně vykonávat správu pozůstalosti (čehož se současně s odvoláním aktuálního správce domáhá).

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky jen shrnuje předchozí řízení a relevantní právní úpravu, přičemž tvrdí, že soudy měly z výše popsaných důvodů správce pozůstalosti odvolat. Dle stěžovatele správce pozůstalosti nepochybně porušuje pravomocné rozhodnutí soudu, respektive soudní komisařky, které není jakýmsi nezávazným doporučením, ale je závazným soudním rozhodnutím.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen ( až , o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv a ústavní stížnost je tedy přípustná ( téhož zákona).

8. Stěžovatel staví Ústavní soud do role, která mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Fakticky totiž po Ústavním soudu chce, aby odlišně od obecných soudů hodnotil intenzitu porušení povinností správcem pozůstalosti, a dovodil, že měl být odvolán. To je však otázkou bez ústavního rozměru, která přísluší k posouzení obecným soudům. Ty jsou k tomu ostatně i nejlépe vybaveny, jelikož mj. znají kontext pozůstalostního řízení a jsou schopny zhodnotit, zda konkrétní porušení povinnosti je natolik intenzivní, aby vedlo k odvolání správce pozůstalosti. Obecné soudy dospěly k závěru, že tomu tak není a uvedly v té souvislosti mnoho srozumitelných a přezkoumatelných důvodů. Napadená rozhodnutí tedy z pohledu ústavněprávního obstojí. Je tomu tím spíše, že i Nejvyšší soud se podstatě věci věnoval meritorně. Není úkolem Ústavního soudu nahrazovat roli Nejvyššího soudu.

9. Lze jen doplnit, že stěžovatel podstatu napadených rozhodnutí do velké míry vykládá mylně. Obecné soudy totiž nedospěly k závěru, že je nerozhodné, zda správce pozůstalosti porušuje pravomocné rozhodnutí soudu, kterým jsou mu stanoveny povinnosti. Soudy pouze uvedly, že toto porušení není natolik intenzivní, aby vedlo k odvolání správce. Ustanovení totiž hovoří o závažném porušení povinností. Právě k podpoře těchto závěrů rozvedl městský soud úvahy na téma (ne)přiměřenosti rozhodnutí, kterým byla správci uložena povinnost předkládat šestkrát ročně zprávy o své činnosti. Tím však městský soud pouze dokreslil kontext, ve kterém podle něj nejde o porušení závažné. Na podstatě věci a na ústavnosti napadených rozhodnutí to nic nemění.

10. Obecné soudy také při zkoumání kontextu návrhu stěžovatele správně poukázaly na to, že nikdy nenavrhl jako správce pozůstalosti nestrannou osobu, ale vždy sebe, přestože si je vědom velmi vyhrocené situace mezi ním a první vedlejší účastnicí. Stěžovateli tedy ve skutečnosti nejde o odbornost a nestrannost výkonu správy pozůstalosti. Jde mu o to, aby byl správcem jmenován on. I z toho je patrné, že obecné soudy se kontextu věci věnovaly podrobně.

11. Protože Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu