Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2077/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Slaniny, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -29 ze dne 16. května 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice, sídlem Seifertova 2063/3, Litoměřice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včasnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("")]. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice předepsala stěžovateli k úhradě dlužné pojistné na sociální zabezpečení a penále v celkové výši 7 514 570,50 Kč, a to třemi výkazy nedoplatků a šesti platebními výměry. Stěžovatel dlužné pojistné a penále dobrovolně neuhradil, vedlejší účastnice tak dne 18. dubna 2007 vydala exekuční příkaz na srážky ze mzdy. Stěžovatel opakovaně neúspěšně navrhoval zastavení exekuce, tvrdil svou nemajetnost pro nemajetnost a namítal promlčení celého dluhu. Neuspěl ani s návrhem na zastavení exekuce, který vedlejší účastnice obdržela dne 14. července 2021 a zamítla ho rozhodnutím č. j. 45006/075281/21/220/GM ze dne 2. srpna 2021.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu v Ústí nad Labem ("krajský soud"). Namítal, že exekuce měla být zastavena z moci úřední podle , daňový řád,( , neboť v dané věci jde o exekuci podle daňového řádu. Daňový řád nepřevzal institut promlčení z , o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2010, které výslovně počítá s právem dlužníka namítat promlčení. Právo vymáhat dlužné pojistné bylo proto promlčeno podle , o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. prosince 2017 (""). Pojem promlčení uvedený v tomto veřejnoprávním ustanovení je podle stěžovatele třeba vykládat jako prekluzi. Vedlejší účastnice je tedy povinna z moci úřední zjišťovat, zda právo vymáhat dlužné pojistné nezaniklo. Právní úprava obsažená v je úplná a , , ve znění platném do 31. prosince 2013 (""), podle kterého po dobu vykonávacího (exekučního) řízení promlčecí lhůta neběží, se zde neuplatní.

4. Krajský soud rozsudkem č. j. -51 ze dne 30. srpna 2023 žalobu zamítl. Poukázal na vývoj právní úpravy , podle jehož znění účinného do dne 31. ledna 2008 platilo, že právo vymáhat pojistné se promlčuje za 10 let od právní moci platebního výměru, jímž bylo pojistné vyměřeno. S účinností ode dne 1. ledna 2009 bylo příslušné ustanovení rozšířeno o větu druhou, podle níž platilo, že promlčecí lhůta neběží po dobu řízení u soudu. Podle právní úpravy účinné od 1. února 2018 byla věta druhá ustanovení změněna tak, že promlčecí lhůta neběží po dobu řízení u soudu a po dobu provádění exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem. Krajský soud vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu, podle které je lhůta v , bez ohledu na změnu právní úpravy ke dni 1. ledna 2009, lhůtou promlčecí, přičemž institut promlčení se v dané věci řídí obecnou úpravou obsaženou v zákoně č. Vydáním exekučního příkazu ze dne 18. dubna 2007 došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty, která nezačala opětovně běžet, neboť v exekučním řízení se nadále pokračuje. Ani u jednoho z výkazů nedoplatků a platebních výměrů tak neuplynula desetiletá promlčecí lhůta zakotvená v Vedlejší účastnice proto nepochybila, pokud návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítla. Důvod pro zastavení exekuce podle daňového řádu (zánik práva vymáhat nedoplatek) nebyl naplněn.

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Vyšel z toho, že exekuční řízení zahájené exekučním příkazem ze dne 18. dubna 2007 by bylo možné zastavit podle daňového řádu, jestliže by zaniklo právo vymáhat nedoplatek. však upravuje v lhůtu pro vymáhání pojistného jako lhůtu promlčecí, což potvrdila judikatura jak Nejvyššího správního soudu, tak Nejvyššího soudu. Konkrétně poukázal na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 18. července 2012, z něhož vyplývá, že lhůta k vymáhání pojistného na sociální zabezpečení upravená v ve znění účinném do dne 31. prosince 2008 je lhůtou promlčecí a na promlčení práva vymáhat pojistné se použije na základě analogie Bylo-li tedy pojistné na sociální zabezpečení pravomocně přiznáno a pro jeho vymožení byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí, v němž je řádně pokračováno, promlčecí lhůta po tuto dobu neběží.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s Nejvyšším správním soudem, že v posuzované věci nejde o daňový nedoplatek podle § 153 daňového řádu, nýbrž o dluh a penále na pojistném na sociálním zabezpečení, který nelze považovat za daň. Pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je příjmem státního rozpočtu, jde tedy podle stěžovatele o peněžité plnění podřaditelné pod § 2 daňového řádu. Dluh a penále na pojistném na sociálním zabezpečení jsou proto nedoplatkem podle daňového řádu. Objektivní prekluzivní lhůta pro vymáhání nedoplatku podle daňového řádu tak platí i pro vymáhání dlužného pojistného na sociálním zabezpečení. Aplikaci této lhůty nemůže vyloučit.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , 90 až 92y). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

9. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelem namítaným porušením jeho základního práva na soudní ochranu, a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem správních orgánů či soudů předcházejícím jeho vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl při posuzování, v jakém procesním režimu probíhá vymáhání dlužného pojistného na sociální zabezpečení a penále. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.

10. Námitkami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud zevrubně zabýval a své závěry v odůvodnění napadeného rozsudku v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Stěžovatel s těmito závěry (podle nichž úprava promlčení práva vymáhat pojistné obsažená v vylučuje aplikaci objektivní prekluzivní lhůty pro placení daně podle daňového řádu, tedy nejpozději 20 let od svého počátku), nesouhlasí, aniž by proti nim vznášel jakoukoli ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje tytéž námitky, které uvedl již v řízení před správními soudy. V dané věci přitom nejde o to, že by Nejvyšší správní soud neposoudil dlužné pojistné na sociální zabezpečení a penále jako daňový nedoplatek podle daňového řádu (a proto tohoto zákona neaplikoval), nýbrž o to, že právní úprava vymáhání pojistného v zákoně č. je úpravou speciální, její věcná působnost je omezena právě na pojistné na sociální zabezpečení, zatímco lhůta pro placení daní upravená v daňového řádu se týká nejen daní ve smyslu a b) daňového řádu, nýbrž i peněžitých plnění v rámci procesní dělené správy, které podléhají daňovému řádu pouze ve fázi placení daní. Správní soudy ústavně souladným způsobem s odkazem na relevantní judikaturu vysvětlily, že i za situace, kdy v rozhodné době neobsahoval výslovné pravidlo, že k běhu promlčecí lhůty nedochází po dobu vedení exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem, je podrobnější úprava promlčení práva vymáhat pojistné na sociální zabezpečení a penále posuzována pomocí analogie legis podle obecné úpravy promlčení obsažené v

11. Aniž by jakkoli reagoval na závěry Nejvyššího správního soudu vycházející z § 4 daňového řádu a související judikatury (včetně judikatury Nejvyššího soudu, podle které stanoví-li speciální právní předpis, že se právo na vymáhání pohledávky promlčuje, pak není možné aplikovat obecnou právní úpravu, podle níž taková pohledávka zaniká prekluzí před uplynutím promlčecí lhůty), stěžovatel setrvale tvrdí, že každý, kdo provádí daňovou exekuci podle daňového řádu, je lhůtou podle § 160 odst. 5 daňového řádu vázán, neboť daňový řád neumožňuje po jejím uplynutí v daňové exekuci pokračovat. Argumentace stěžovatele, která nereflektuje vedlejší účastnicí i správními orgány řádně odůvodněné závěry vycházející z textu zákona i judikatury, je tak pouhou polemikou předkládající odlišný názor stěžovatele na aplikaci dané právní úpravy. Ten však sám o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2024

Veronika Křesťanová v. r.

předsedkyně senátu