Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 897/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti ING-FOREST s.r.o., Kotkova 988, Dvůr Králové nad Labem, zastoupené JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -47 ze dne 1. 2. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -57 ze dne 9. 3. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a a násl. se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých práv podle , a d.

2. Stěžovatel podal Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "správní orgán") návrh na přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky; současně s tím složil kauci podle , o zadávání veřejných zakázek. Správní orgán následně jeho návrh částečně zamítl [podle zákona o zadávání veřejných zakázek] a částečně zastavil pro opožděnost [podle téhož zákona]. Stěžovatel se následně u správního orgánu domáhal vrácení kauce. Jeho žádost však byla zamítnuta (a zamítnutí potvrzeno rozhodnutím o rozkladu); správní orgán ve věci rozhodoval podle , o správních poplatcích.

3. Stěžovatel proti rozhodnutí správního orgánu neúspěšně brojil žalobou u Krajského soudu v Brně. Zpochybňoval zejména pravomoc správního orgánu rozhodovat o vrácení kauce ve správním řízení, rozporoval naplnění podmínek pro propadnutí kauce státu a namítal nezohlednění skutkových okolností případu. Jeho následná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zaprvé namítá, že správní orgán neměl po obdržení výzvy k vrácení kauce zahajovat správní řízení, neboť k tomu neměl zákonnou oporu, a postupoval tak v rozporu s y; svým postupem mu rovněž fakticky zamezil domáhat se svých práv u civilního soudu. Zadruhé stěžovatel namítá, že se správní orgán dopustil nepřípustného extenzivního výkladu v jeho neprospěch; nebyly totiž naplněny podmínky pro použití zákona o zadávání veřejných zakázek a kauce mu měla být pro částečné zastavení řízení podle téhož zákona vrácena. Zatřetí stěžovatel namítá, že se správní orgán při rozhodování o kauci nezabýval podstatnými skutkovými okolnostmi případu.

5. Procesní podmínky řízení o ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a nejsou dány ani důvody její nepřípustnosti.

6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do jejich rozhodovací činnosti vstupuje jen tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jiné vady, které jinak nesouvisejí s rolí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc.

7. Pokud jde o první okruh námitek stěžovatele (otázku pravomoci vést řízení o vrácení kauce), krajský soud i Nejvyšší správní soud s odkazem na dřívější judikaturu podrobně vysvětlily, proč se na vrácení kauce analogicky použije § 7 zákona o správních poplatcích. Nárok žalobkyně na vrácení kauce je totiž veřejnoprávní, nikoli civilněprávní povahy; proces vrácení přitom není upraven zákonem o veřejných zakázkách. Soudy své závěry řádně odůvodnily, aniž by přitom překročily ústavní meze dotváření práva. Dotváření práva, v tomto případě použití analogie iuris, je jinak ústavně zcela konformním postupem.

8. Brojí-li stěžovatel proti extenzivní interpretaci § 255 odst. 3 zákona o zadávání veřejných zakázek, je třeba připomenout, že žádný obecný zákaz extenzivní interpretace v neprospěch účastníka správního řízení neplatí. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se zabývaly smyslem a účelem uvedeného ustanovení a na základě toho a ve shodě s prejudikaturou dospěly ke zcela plausibilním závěrům: kauce podle § 255 odst. 3 zákona o zadávání veřejných zakázek připadá státu nejen v případě, kdy je návrh pravomocně zcela zamítnut pro nedůvodnost [§ 255 odst. 3 písm. a) téhož zákona], ale i v případě, kdy správní orgán sice zastaví řízení o části návrhu, ale návrh pro nedůvodnost zamítne ve zbývající části; správní orgán se totiž návrhem musel meritorně zabývat a nevyhověl mu. Na výši kauce přitom nemělo vliv, zda řízení bylo vedeno jen o meritorně řešené části, nebo i o části, o níž bylo řízení zastaveno. Správní soudy rovněž srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, proč pro rozhodování o vrácení kauce s ohledem na její účel a zákonnou úpravu nebyly relevantní stěžovatelem namítané skutkové okolnosti.

9. Ústavní soud není revizní instancí správních soudů, ale toliko dbá na to, aby se pohybovaly v ústavních mezích. Ty přitom zjevně překročeny nebyly, nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto podle ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2024

Jan Wintr, v. r.

předseda senátu