Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2091/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Vendelína Poustky, zastoupeného Mgr. Janem Mrázem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 776/10, Praha 1, proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -765 ze dne 17. 4. 2024, jíž byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. -692 ze dne 27. 7. 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Mgr. Martina Štěpaníka, LL.M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se proti vedlejšímu účastníkovi žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 ("nalézací soud") domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy a vlastnictví k nemovitým věcem. Nalézací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že stěžovatel je vlastníkem sporného pozemku (výrok I); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), že stěžovatel je povinen nahradit náklady státu (výrok III) a že vedlejšímu účastníkovi se vrací nespotřebovaná část složené zálohy na náklady důkazu (výrok IV). K odvolání účastníků Městský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení (výrok II).

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných výroků o nákladech řízení (k podmínkám řízení viz , a ); tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle , a d.

3. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že byl v části řízení neúspěšný (z 50 %), kvůli čemuž mu nepřiznaly náhradu nákladů nalézacího řízení. Poukazuje na skutkové a procesní okolnosti případu: ačkoliv svůj žalobní petit původně formuloval tak, že se domáhal určení vlastnictví i neplatnosti smlouvy, bylo cílem žaloby domoci se vlastnictví k pozemku. Poté co vyhodnotil, že na určení neplatnosti smlouvy nemá naléhavý právní zájem, vzal žalobu částečně zpět. Neplatností smlouvy se nalézací soud zabýval jako předběžnou otázkou a shledal, že je neplatná. Procesní zavinění při částečném zastavení řízení má být vnímáno z hlediska materiální spravedlnosti a v kontextu daného řízení jako celku; napadená rozhodnutí jsou v tomto směru rozporná s judikaturou Ústavního soudu.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak vyplývá rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález

sp. zn.

ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)].

6. Stěžovatelova argumentace představuje pokračující polemiku se závěry obecných soudů ohledně poměru jeho úspěchu ve věci. Podle Ústavního soudu obecné soudy své úvahy srozumitelně odůvodnily a za takové situace není pro jeho výjimečný zásah prostor, tím spíše jde-li o otázku nákladů řízení. Domáhal-li se stěžovatel určení neplatnosti smlouvy a zároveň určení vlastnictví k nemovitým věcem, neshledává Ústavní soud nic protiústavního v tom, že podle soudů byl každý z účastníků procesně úspěšný z 50 % - stěžovatel v části týkající se určení vlastnictví a vedlejší účastník v části týkající se určení neplatnosti smlouvy. Bylo procesním právem i odpovědností stěžovatele, že učinil předmětem řízení oba určovací výroky; není proto rozhodné, že posléze sám vyhodnotil, že žalobu je v části ohledně neplatnosti smlouvy s ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu třeba vzít zpět, čímž zavinil, že řízení bylo částečně zastaveno.

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2024

Jan Wintr v. r.

předseda senátu