Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1117/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -25567 ze dne 22. 11. 2023, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -24824 ze dne 19. 12. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. ze dne 16. 12. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v , , , , odst. 3 a odst. 6 d a a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a zapůjčeného spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle , 2 písm. c) ve znění účinném do 30. 11. 2011 formou spolupachatelství podle a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle , odst. 4 písm. b), c) , ve znění účinném do 31. 5. 2015, formou spolupachatelství podle . Toho se, stručně řečeno, měl dopustit tím, že společně s dalšími osobami v souvislosti se zmanipulováním veřejné soutěže a následným uzavřením smluv mezi společností Lesy České republiky, s. p., společností A (ve které byl stěžovatel předsedou představenstva) a společností B, došlo k neoprávněnému zadání veřejných zakázek na dodávky služeb a zboží. Neoprávněně získané peněžní prostředky v řádu 100 milionů Kč byly následně obratem bez ekonomického důvodu zaslány na zahraniční bankovní účty dalších společností, aby tak byl zastřen jejich původ. Za to byl stěžovateli uložen podle trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále okresní soud rozhodl podle o zabrání peněžních prostředků a nemovitostí, případně podílů na nich zúčastněným osobám.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání; odvolání podali i další spoluobvinění. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele, a to do výroku o trestu. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením z podnětu odvolání všech zúčastněných osob podle § 258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výrok o zabrání věci podle a v tomto rozsahu podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Všechna ostatní podaná odvolání (včetně odvolání stěžovatele) podle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly a provedly v potřebném rozsahu dokazování. Své hodnotící úvahy podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí a nijak se neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněných vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a provedených důkazních prostředků.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že odsouzení stěžovatele za skutek zjednání výhody bylo učiněno bez toho, že by z provedených důkazů vyplynula jednání, která jsou v rámci tohoto skutku stěžovateli kladena za vinu. Podle stěžovatele jsou zjištění obecných soudů v extrémním rozporu s obsahem spisu a provedenými důkazy, neboť z nich neplynou, a to ani za použití nepřímých důkazů. Uvádí, že neexistují ani nepřímé důkazy, které by jakkoliv "uzavíraly kruh" a vedly k závěru, že to nemohlo být jinak než tak, že mezi stěžovatelem a P. nějaká komunikace popsaná v rozsudku okresního soudu, či že by se tyto osoby dokonce vůbec v předmětné době jakkoliv znaly, jakkoliv komunikovaly nebo setkaly. Ke skutku zjednání výhody stěžovatel dále namítá, že nedošlo k řádnému posouzení otázky promlčení a nepřípustnosti vedení trestního stíhání.

6. Ke skutku legalizace výnosů z trestné činnosti stěžovatel namítá, že z takového jednání nebyl nikdy obviněn ani obžalován, když v obžalobě bylo uvedeno ve vztahu k jiným obžalovaným v bodě B I., II. a IV. obžaloby. Má za to, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady obžalovací. Podle přesvědčení stěžovatele nemůže v daném případě obstát ani tvrzení, že se v daném případě jedná o jediný skutek či že byla zachována totožnost skutku. Dále stěžovatel rozporuje postup obecných soudů ve vztahu k aplikované právní úpravě . Skutek legalizace výnosů trestné činnosti měl být podle stěžovatele posuzován podle platného v době rozhodování obecných soudů, neboť tato úprava byla z pohledu (a také y) pro stěžovatele příznivější. Má za to, že na jejím základě by totiž musel být stěžovatel zproštěn viny ve vztahu ke skutku legalizaci výnosů trestné činnosti. Dovozuje, že soudy musí v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou subsidiarity trestní represe rozlišovat tzv. "samopraní" (tj. kdy se jedná o případ, kdy domnělý pachatel legalizace výnosů z trestné činnosti věc získal ze své vlastní předchozí zdrojové trestné činnosti) tedy důsledně a věcně posuzovat jakési rozhraní mezi tím, kdy jde ještě o jednání ve smyslu a kdy jde o kvalifikovanější formu zastírání původu věci dle . Přitom stěžovatel tvrdil, že předmětné jednání, které mělo představovat jeho trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, nezastíralo původ peněz. Při správném posouzení věci měly podle něj obecné soudy dospět k závěru, že ze strany stěžovatele nemůže jít o trestný čin.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s až . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu v trestním řízení. Tyto námitky však již byly vypořádány v napadených rozhodnutích. Domáhá se tedy i toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu ( a y). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní (očividný) rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. K tomu však v posuzované věci nedošlo.

9. Okresní soud své závěry srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnil. Ke stěžovatelovým námitkám vůči dokazování a jeho závěrům, že z nich neplyne, že by se v předmětné době jakkoliv znal, jakkoliv komunikoval nebo setkal s P., lze odkázat na jeho závěry. V odst. 132 okresní soud odkazuje na závěry znaleckého posudku Ing. Veselého z oboru kybernetika, z nějž plyne, že autorem souboru "Příloha č. 2.doc" byl obžalovaný P., datum vytvoření 11. 8. 2008 v 16:26 hodin, poslední uložení 11. 8. 2008 v 16:30 hodin, přičemž soubor uložil stěžovatel. Okresní soud dodává, že "o druhu vztahu obžalovaných P., H. a Š. k obžalovanému P. zcela vypovídá v zápisu o poradě užitý slovní obrat, že by mohl být "využit" v jiné organizaci stejným způsobem jako doposud. Z něj je zcela zřejmé, že obžalovaný P. již v době předcházející zmíněným poradám se spoluobžalovanými spolupracoval. Přitom je zřejmé, že v době kdy byl zmíněný zápis vyhotoven, se již obžalovaní P., H., P. a Š. znali, neboť společnost B (s předchozím názvem C) byla obchodním partnerem Fakultní nemocnice X, v níž byl obžalovaný P. v době této spolupráce zaměstnán na pozici vedoucího oddělení informatiky". Okresní soud dále (odst. 140 a násl.) podrobně rozebírá komunikaci mezi obžalovanými a popisuje, z čeho je zřejmé, že obžalovaný P. a stěžovatel jednali společně v úmyslu usnadnit a umožnit společnostem B a A v řízení o předmětných veřejných zakázkách státního podniku Lesy České republiky, s.p., aby jejich návrhy byly vybrány jako nejvhodnější, byly s nimi uzavřeny příslušné smlouvy a obdržely tak finanční plnění a získaly prospěch. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině. S provedenými důkazy se vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, přičemž opakovat souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

10. Námitku promlčení trestní odpovědnosti za jednání kvalifikované jako zjednání výhody podle již vypořádal krajský soud v odst. 57-61 napadeného usnesení. Lze uvést, že trestní stíhání proti stěžovateli za tento skutek bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 8. 3. 2016 podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 140/1961, trestního zákona (dále jen "zákon č. 140/1961 Sb."). Časově byla participace stěžovatele na skutku omezena ke dni 7. 10. 2008 a sazba trestu odnětí svobody podle § 128a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. byla vymezena v rozsahu od dvou roků do osmi let odnětí svobody, s tím, že promlčecí doba činila podle § 67 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. dobu pěti let. V této pětileté promlčecí době měl stěžovatel spáchat jednání kvalifikované jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle , odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) , se sazbou trestu odnětí svobody od tří do osmi roků podle . Stěžovatel tedy v promlčecí době spáchal trestný čin nový, s přísnějším právním posouzením, čímž došlo k přerušení promlčecí doby a k běhu nové takové doby [srov. § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb.].

11. Jde-li o námitku stěžovatele, že byl oproti obžalobě uznán vinným i jednáním, které mu nebylo kladeno za vinu, již okresní soud i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil i Nejvyšší soud, jasně a dostatečně vysvětlily, že stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil ve spolupachatelství s obviněnými J. H. a J. P., přičemž obviněný J. H. činnost spolupachatelů řídil. Stěžovatel coby předseda představenstva obchodní společnosti A za tuto obchodní společnost uzavřel dohodu o společném podniku s britskou obchodní společností D i dodatek č. 1 k této dohodě, upravující způsob úhrady služeb a platební podmínky. Obviněný J. P. ve stejné dny uzavřel obdobnou dohodu o společném podniku a dodatek č. 1 k této dohodě s britskou obchodní společností E. Oba přitom podle okresního soudu prokazatelně vzájemně věděli o fiktivnosti uvedených dohod i o skutečnosti, že jejich jediným cílem je vyvedení přes další obchodní společnosti zisku získaného zdrojovým deliktem [kvalifikovaným jako zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle , odst. 2 písm. c) , ve znění účinném do 30. 11. 2011], na němž se oba obvinění podle výsledků provedeného dokazování rovněž podíleli.

12. Již ze skutečnosti, že skutku se jmenovaní obvinění dopustili jediným, byť delší dobu trvajícím jednáním, je zřejmé, že jde o skutek jediný (nikoli samostatné skutky). Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v případě shodné námitky spoluobviněného J. P. v usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 4. 2024. Podle učiněných skutkových zjištění oba obvinění (včetně stěžovatele) jednali podle pokynů obviněného J. H. a jejich jednání směřovalo ke společnému cíli. Bez jednání stěžovatele a spoluobžalovaného J. P. jako statutárních orgánů společností A a B by nemohla být společná trestná činnost uskutečněna, a proto zjevně nejde o pouhé umožnění či usnadnění společné trestné činnosti. Na základě shora uvedeného nelze nic namítat proti závěru obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty podle , odst. 4 písm. b) i c) , ve znění účinném do 31. 5. 2015, jak uvedl i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (blíže odst. 57 jeho usnesení). Upozorňuje-li stěžovatel na změny oproti obžalobě, Ústavní soud se přiklání k názoru krajského soudu, že postup okresního soudu nezkrátil práva stěžovatele. Jak opakovaně uvádí Evropský soud pro lidská práva, odst, 3 písm. a) a b) Úmluvy jsou spojeny a právo být informován o povaze a důvodu obvinění musí být vykládáno ve světle práva obviněného připravit si obhajobu, zároveň je třeba přihlédnout k tomu, že spravedlivost řízení je posuzována jako celek. V případě přehodnocení jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, mu musí být umožněno využít právo na obhajobu účinně a včas. Lze tak uzavřít, že stěžovatel mohl účinně realizovat své právo na obhajobu a všechny námitky proti jednání, které mu bylo okresním soudem kladeno za vinu, i jeho právnímu posouzení, mohl stěžovatel uplatnit již v odvolacím řízení (srov. rozsudek ESLP Dallos proti Maďarsku ze dne 1. 3. 2001, stížnost č. 29082/95, či ve věci Sipavičius proti Litvě ze dne 21. 2. 2002, stížnost č. 49093/99, ve kterých ESLP neshledal porušení Úmluvy za podmínky, že po změně kvalifikace následovalo řízení před odvolacím či dovolacím soudem, ve kterém došlo k celkovému přezkumu věci obviněného, a to z procesní i hmotněprávní stránky věci).

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto jej s ohledem na výše uvedené podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2024

Kateřina Ronovská v. r.

předsedkyně senátu