Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2080/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatelky Speciální stavby Most spol. s r.o., sídlem Josefa Suka 261/11, Most 1, zastoupené Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem, sídlem B. Němcové 432, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2024, č. j. -56, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finanční ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Finanční úřad pro Ústecký kraj doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty a uložil jí povinnost uhradit penále mimo jiné za zdaňovací období únor – květen 2016 a červenec 2016, když neuznal jí tvrzený nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z důvodu účasti na daňovém podvodu. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník zamítl. O žalobě stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. -131, tak, že žalobu v předmětné části zamítl (výrok II.). Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou.

II.

Argumentace stěžovatelky

2. Stěžovatelka napadá způsob, kterým Nejvyšší správní soud interpretoval a aplikoval a , o dani z přidané hodnoty. Namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně posuzoval otázku identifikace chybějící daně v obchodním řetězci i otázku objektivních okolností, na základě kterých mohla a měla vědět o daňovém podvodu v řetězci. Nejvyšší správní soud se nezabýval charakterem služeb, které poskytuje FK Teplice a REFIKO, s. r. o., či důvody nepřiměřeného navýšení ceny za reklamu. Stěžovatelka tvrdí, že objektivní okolnosti nevypovídají o tom, že by věděla o své účasti na podvodném řetězci. K poskytnutí reklamy si vybrala dlouhodobého obchodního partnera a tím dle svého názoru dostatečně eliminovala svou účast na podvodu.

3. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byl porušen d "Listina") a bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv dle a 5 a a 2 d.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

4. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. Jde přitom o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.

5. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny svobody a práva účastníka chráněné ústavním pořádkem, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby rozhodnutí vydaná soudy byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě těmto požadavkům dostál. Nejvyšší správní soud dostatečně a logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatelky důvodná. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatelka znovu uplatnila i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, o jejichž další přehodnocení nyní usiluje.

6. Východiskem argumentace stěžovatelky je tvrzená neexistence chybějící daně v důsledku podvodného jednání v daňovém řetězci a na druhé straně neexistence úmyslu stěžovatelky ani objektivních okolností svědčících o vědomosti stěžovatelky, že se podílí na podvodném jednání. Tomu však Ústavní soud, ve shodě s oběma správními soudy, nepřisvědčil. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se dostatečně vypořádaly s oběma námitkami. Již krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že daňové orgány nemusely prokázat ani její úmysl, ani to, že jednoznačně a přímo věděla, že se společnost Refiko dopouštěla podvodného jednání. Postačovalo prokázání objektivních okolností, na základě kterých stěžovatelka mohla nabýt podezření o podvodném charakteru transakce jako celku. Stěžovatelka každou z takto zjištěných objektivních okolností rozporuje, činí tak však pouze jednotlivě ke každé z nich a opomíjí, že je na ně nutné pohlížet komplexně. Nejvyšší správní soud správně poznamenal, že i kdyby jednotlivé objektivní okolnosti samy o sobě, vnímány izolovaně, nemusely stačit k prokázání, že stěžovatelka mohla a měla vědět o přítomnosti daňového podvodu, jako celek již k takovému závěru vedou.

7. Jde-li o posouzení tvrzené neexistence chybějící daně, nemůže Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu rovněž nic podstatného vytknout. Nejvyšší správní soud, a před ním i soud krajský, totiž chybějící daň u společnosti Refiko identifikovaly. Krajský soud přitom podrobně popsal mechanismus, jakým vznikla. Šlo o podvodné jednání společnosti Refiko v rámci řetězových transakcí, které se snažila skrýt dalším simulovaným jednáním, zejména přijímáním dalších fiktivních zdanitelných plnění od jiných subjektů, které nepoužila v rámci ekonomické činnosti k uskutečnění zdanitelných plnění ani k poskytnutí plnění dalším odběratelům. V souvislosti s nimi pak uplatnila nárok na nadměrný odpočet, kterým se snažila vyrovnat svoji vysokou daňovou povinnost vzniklou z plnění poskytnutého právě stěžovateli.

8. Ústavní soud shledává odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za racionální, dostačující a přesvědčivé, odpovídající jeho rozhodovací praxi a nevybočující z nároků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu. V nyní posuzované věci jde přitom pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud současně nepovažuje interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva za jakkoli chybnou či nepřiměřenou, napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy odpovídá aplikované zákonné úpravě, není projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

9. Ústavní soud proto uzavírá, že k závěrům Nejvyššího správního soudu nemá žádné ústavněprávní výhrady a v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Ústavní soud při rozhodování Nejvyššího správního soudu neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2024

Daniela Zemanová v. r.

předsedkyně senátu