Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 394/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2024 č. j. -796 a výroku VI. rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. dubna 2024 č. j. -688, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a T. S. a nezl. P. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d.

2. Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilého do střídavé péče rodičů a zvlášť vymezil péči o nezletilého v době prázdnin a svátků (výroky I. a II.), dále stanovil oběma rodičům výživné (výroky III. až V.) a určil místem trvalého pobytu nezletilého adresu X (výrok VI.). Soud též určil, že nezletilý bude navštěvovat mateřské školy dle místa bydliště toho rodiče, u něhož bude v péči (výrok VII.) a rozhodl o povinnosti rodičů uhradit náklady znaleckého zkoumání a o nákladech řízení (výroky VIII. až X.). Jako stěžejní pro své rozhodnutí soud ohledně místa trvalého pobytu označil bezproblémové přijetí nezletilého do základní školy v místě bydliště vedlejší účastnice - matky. Nadto soud zdůraznil, že je žádoucí, aby se rodiče do budoucna shodli na jedné základní škole.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu, s výjimkou výroku VII. (výrok I.), který změnil pouze v názvu jedné z mateřských škol (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Uzavřel, že při určení trvalého pobytu nezletilého nemá důvod odchýlit se od rozhodnutí okresního soudu a jeho přesvědčivého odůvodnění. Poukázal na to, že okresním soudem zvolené kritérium pro určení trvalého pobytu nezletilého zohledňuje jeho nejlepší zájem. Zdůraznil, že okresní soud nerozhodoval o tom, jakou základní školu bude nezletilý navštěvovat.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel brojí proti tomu, že obecné soudy rozhodovaly o trvalém pobytu nezletilého (veřejnoprávní pojem), nikoliv o jeho bydlišti (soukromoprávní pojem). Podle stěžovatele není dána pravomoc civilních soudů určit místo trvalého pobytu nezletilého. Soudy navíc podle stěžovatele bez jakéhokoliv návrhu určily, že nezletilý bude v budoucnu docházet do základní školy v X. Jakkoliv takové rozhodnutí nebylo "začleněno do výrokových částí napadených rozhodnutí, z jejich odůvodnění se podává předpoklad, že tomu tak zkrátka do budoucna má být". Soudy podle něj předznamenaly, jak bude případně rozhodnuto při volbě školy nezletilého, pokud se na ní v budoucnu nedohodnou.

5. Dále stěžovatel poukazuje na to, že matka změnila nezletilému trvalý pobyt svévolně a bez dohody s ním na adresu v X, kde přechodně pobývá se svými rodiči. To však soudy dostatečně nezohlednily a toto jednání matky svými rozhodnutími aprobovaly. Nesouhlasí rovněž s tím, jak soudy údaj o trvalém pobytu bagatelizují - jde podle nich o pouhý evidenční údaj.

6. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná a nemohou v napadeném rozsahu obstát pro své zásadní vady v odůvodnění. Označuje je jako ne zcela transparentní; není z nich zřejmé, proč bude pro nezletilého vhodnější navštěvovat základní školu v místě bydliště matky a z jakého důvodu je to v jeho nejlepším zájmu oproti navštěvování školy v místě jeho bydliště. V ústavní stížnosti k tomu cituje odbornou literaturu ke kvalitě odůvodňování rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud opakovaně judikoval, že při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.

10. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozhodnutí obecných soudů o určení trvalého pobytu nezletilého. Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že matka (i nezletilý) změnila trvalý pobyt poté, co majitelka bytu (matka stěžovatele), v němž společně se stěžovatelem bydleli, podala žádost o zrušení údaje o místu jejího trvalého pobytu; proto změnila trvalý pobyt sobě i nezletilému, a to na adresu v nedalekých X, kde i nyní stále bydlí u svých rodičů. Ke změně trvalého pobytu nezletilého však přistoupila bez ohledu na postoj stěžovatele, a to poté, co se s nezletilým odstěhovala ze společného bydliště v Y (též bez souhlasu stěžovatele). Stěžovatel však trvalý pobyt nezletilého ihned poté změnil a nahlásil jej opět v Y. Všechny tyto okolnosti zohlednily obecné soudy při rozhodování o místě trvalého pobytu nezletilého.

11. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nejsou oprávněny rozhodovat o trvalém pobytu nezletilého podle , , pouze o jeho bydlišti. Soudy skutečně nejsou podle , o evidenci obyvatel oprávněny konstitutivně určovat trvalý pobyt dítěte, resp. takovou možnost jim zákon o evidenci obyvatel nedává. Obsahem napadeného rozhodnutí však není určení trvalého pobytu nezletilého, tj. ve smyslu zápisu změny trvalého pobytu nezletilého pouze na základě vydaného rozhodnutí. Nejde tedy o zásah do veřejného práva; soud dává možnost jednomu z rodičů přihlásit nezletilého k trvalému pobytu (či nahlásit jeho změnu) bez nutného souhlasu druhého rodiče. Rozhodování o místě trvalého pobytu je ve smyslu , o zvláštních řízeních soudních, považováno za významnou záležitost, o níž rozhoduje při neshodě rodičů (na jejich návrh) soud. Trvalý pobyt může mít každá osoba pouze jeden ( zákona o evidenci obyvatel). U střídavé péče proto o trvalém pobytu nezletilého dítěte rozhodují obecné soudy poměrně často; oba rodiče totiž mají nezletilé dítě v péči ( zákona o evidenci obyvatel), a tedy každý z nich jej může přihlásit k trvalému pobytu na "svou adresu" - tak jako v nyní posuzované věci. To však neznamená, že by se rodiče nezletilého o takových záležitostech neměli především snažit dohodnout.

12. Pokud obecné soudy ve vztahu k určení místa trvalého pobytu zmínily hledisko tzv. spádovosti základní školy, nelze těmto jejich závěrům přiznat do budoucna závaznost ve smyslu určení konkrétní základní školy. Tato otázka nebyla - a vzhledem k věku nezletilého ani nemohla být - předmětem řízení. Argumentace obecných soudů v posuzované věci vyznívá jako určitý apel na rodiče, aby se ohledně výběru základní školy nezletilého snažili dohodnout; doposud totiž nezletilý kvůli neshodám rodičů dochází do dvou mateřských škol, byť je vzdálenost bydlišť mezi rodiči prakticky zanedbatelná. Obecné soudy navíc napadenými rozhodnutími ponechaly rodičům pro rozhodování o volbě základní školy do budoucna prostor v podobě zachování obou možností, které by jinak mohly být - při absenci místa trvalého pobytu nezletilého v X - omezeny.

13. Namítá-li stěžovatel nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů či absenci řádného a úplného odůvodnění rozhodnutí, nelze jeho námitkám přisvědčit. Stěžovatel předně nepřednesl argumenty, proč by bylo v nejlepším zájmu nezletilého určit místo trvalého bydliště na adrese v Y, z níž se hodlá přestěhovat ke své nynější přítelkyni. Naproti tomu se v ústavní stížnosti soustředí na polemiku se závěry obecných soudů, které podle něj legalizovaly protiprávní jednání matky (spočívající v opuštění společné domácnosti a změně trvalého bydliště). V nyní posuzované věci však nejde o aprobaci protiprávního stavu vyvolaného matkou, ale o zohlednění rozhodnutí o péči o nezletilého, která není stěžovatelem zpochybňována. Obecné soudy se také v odůvodnění vypořádaly se všemi zjištěnými skutečnostmi; zohlednily matčiny důvody pro opuštění společné domácnosti i to, že údaj o trvalém pobytu sebe i nezletilého nehodlá (v případě stěhování) měnit (srov. bod 49 napadeného rozsudku okresního soudu a bod 34 napadeného rozsudku krajského soudu). Jejich úvahy mají oporu v provedeném dokazování a s ohledem na nastíněné meze přezkumu je lze hodnotit jako udržitelné.

14. Ústavní soud proto shrnuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.

15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu