Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 415/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, právně zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2024 č. j. -901, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2024 č. j. -735, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2023 č. j. -630, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 12. 2023 č. j. -630, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle ve spolupachatelství podle . Za to byl odsouzen podle k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Městský soud také podle § 228 odst. 1 trestního řádu rozhodl o povinnosti stěžovatele a dalších odsouzených k náhradě škody. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 31. 1. 2024 č. j. -735, bylo odvolání stěžovatele dle § 256 trestního řádu zamítnuto. Pokud jde o stěžovatele, uvedl vrchní soud v odůvodnění, že s ohledem na skutková zjištění není pochyb o jeho součinnosti, jakékoli pochybnosti ohledně subjektivní stránky stěžovatele považoval vrchní soud za bezpředmětné. Následně se stěžovatel obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 19. 11. 2024 č. j. -901, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jeho dovolání odmítl, neboť jeho dovolací námitky nenaplnily jím uplatněné dovolací důvody ani jiné důvody dovolání.

3. Proti všem citovaným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly v souladu se zákonem, když jeho jednání popsané v obžalobě vyhodnotily nesprávně jako zvlášť závažný zločin loupeže podle ve spolupachatelství. Stěžovatel má za to, že měl být obžaloby zproštěn. Motiv jeho jednání, tj. proč uhodil poškozeného G., se totiž zcela zásadně odlišoval od motivu spoluodsouzených; jeho jednání tak v žádném případě nebylo "článkem řetězu", který by směřoval k přímému dokonání trestného činu loupeže.

II.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

III.

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

5. Z , a y plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [, písm. d)y], nikoliv "běžné" zákonnosti.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel vznáší obdobné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024

sp. zn.

). Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal.

7. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a závěrům z nich dovozených, Ústavní soud dále připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

8. K napadeným rozhodnutím konkrétně Ústavní soud uvádí, že městský soud provedl ve věci dostatečně rozsáhlé dokazování, které mu umožnilo ustálit skutkový stav bez důvodných pochybností. Přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Vrchní soud považoval závěry o vině stěžovatele učiněné městským soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že žádná z dovolacích námitek stěžovatele nenaplnila žádný z dovolacích důvodů, přičemž ani v jeho usnesení Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud přehledně vysvětlil, z jakých důvodů ke svým závěrům došel.

9. Z napadených rozhodnutí tedy nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich závěry jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů.

10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu