Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1127/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A.B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu vazby ve Věznici Ostrov, právně zastoupeného JUDr. Františkem Siegelem, advokátem, sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2025 č. j. -114, a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. února 2025 č. j. -31, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) y (dále jen " ") a a násl. zákona , o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu podle , 2 a 5 d (dále jen " ") a písm. c), odst. 3 a odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na spravedlivý proces dle a y a Úmluvy. K tomuto porušení mělo dojít rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby, které však bylo založeno na nedostatečném posouzení a odůvodnění vazebních důvodů.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a příloh Ústavní soud zjistil, že 19. 2. 2025 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle , odst. 2 písm. c), písm. d) a pro přečiny šíření toxikomanie podle , odst. 2 písm. b) a ohrožování výchovy dítěte podle . Toho se měl zjednodušeně dopustit tím, že v období od listopadu 2023 do prosince 2024 fyzicky a psychicky napadal svoji tehdejší partnerku, nutil ji dělat domácí a jiné práce pod pohrůžkou násilí, vyhrožoval jí ublížením a smrtí, vulgárně jí nadával, kontroloval ji i jinak týral, a takového jednání se dopouštěl rovněž vůči dceři své tehdejší partnerky. Jí a jeho synovi také od léta 2023 do prosince 2024 vychvaloval a nabízel hašiš.

3. Na návrh státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově byl stěžovatel napadeným usnesením Okresního soudu v Sokolově vzat do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů podle § 67 odst. písm. b) a c) trestního řádu, tedy do vazby koluzní a předstižné. To odůvodnil okresní soud tím, že vzhledem k fázi řízení bude nezbytné dále vyslechnout svědky, které by stěžovatel mohl ovlivňovat, zejména jeho další příbuzné a známé. V neprospěch stěžovatele rovněž hovoří to, že jednání, které je mu kladeno za vinu, bagatelizuje a zcela nerespektuje práva druhých a pravidla mezilidského soužití, jeho jednání vůči poškozeným navíc mělo stupňující se tendenci. Obava z působení na svědky je pak odůvodněna osobností stěžovatele, který je autoritativní a má vliv na poškozené, navíc je možné, že by k působení na svědky využil mj. svého nezletilého syna. Podezření z možného dalšího páchání trestné činnosti vyplývá jak z povahy trestné činnosti a standardního schématu fungování domácího násilí, tak ze zcela nulového náhledu stěžovatele na škodlivost jeho chování, svalování viny na poškozenou a možnost jednat obdobným způsobem i s jinými osobami (zejm. případnými dalšími partnerkami). Z obdobných důvodů, navíc ve spojení s § 73 odst. 1, nepřijal soud navrhovaný písemný slib jako institut nahrazující vazbu, ani nepřistoupil k užití jiné alternativy nahrazující vazbu.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou zamítl v záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Plzni. Ve vztahu k vazbě koluzní uvedl, že byť již byly procesně použitelným způsobem vyslechnuty obě poškozené a svědkyně, stěžovatel se již pokusil jednu z poškozených dle její výpovědi ovlivnit tím, že jí vyhrožoval. Rovněž ji telefonicky kontaktoval známý stěžovatele a přemlouval ji, aby trestní oznámení a svoji výpověď stáhla. Dle poškozené je stěžovatel pomstychtivý a rovněž uvedla, že se k ní již dostávají od známých stěžovatele informace o tom, co ji čeká, jakmile jej propustí z vazby, a že i jinak působí na osoby v jejím okolí. Stran vazby stížnostní soud konstatoval, že mezi stěžovatelem a jeho bývalou partnerkou (poškozenou) fungovala cyklická dynamika domácího násilí, kdy se střídavě odlučovali a opět scházeli. I z výslechu poškozené vyplývá, že je její vztah ke stěžovateli přinejmenším ambivalentní a že jeho chování vůči ní je zcela nepředvídatelné a proměnlivé. Stěžovatel byl rovněž v minulosti shledán vinným a potrestán za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a bylo proti němu rovněž vedeno trestní stíhání pro fyzické napadení druhé poškozené, přičemž byla tato věc postoupena k projednání v přestupkovém řízení. Krajský soud tak dospěl k závěru o důvodnosti držení stěžovatele ve vazbě, jakož i o nepoužitelnosti institutů nahrazujících vazbu.

5. Proti rozhodnutím obou soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, přičemž zásadní pochybení shledává v odůvodnění vazebních důvodů a (ne)zjištění rozhodných skutkových okolností. Okresní soud dle něj nepřezkoumatelným způsobem vycházel při rozhodování z vlastních domněnek a rezignoval na řádné odůvodnění, přičemž absentuje konkretizace jednání stěžovatele, na níž musí být rozhodnutí o vazbě založeno, nikoli na obecných zjištěních ohledně povahy trestné činnosti nebo důležitosti svědeckých výpovědí. Ze zjištěných skutečností dle stěžovatele nevyplývá, že by zamýšlel v trestné činnosti pokračovat nebo se vracet k soužití s poškozenou, naopak se pouze snaží o kontakt se svým nezletilým synem. Rozhodnutí krajského soudu o vazbě předstižné rovněž nemůže obstát, neboť v době jeho rozhodování již byly procesně použitelným způsobem vyslechnuty poškozené i svědkyně. Dle stěžovatele není pravdou, že by jednu z poškozených kontaktoval jeho známý v době jejího výslechu, jak uvedl krajský soud. Jedná se pouze o tvrzení poškozené, které krajský soud nijak neověřoval, a rovněž její vyjádření dezinterpretoval - nevyplývá z něj, že by ji kontaktoval v době jejího výslechu, ale o dva dny dříve, v době zadržení stěžovatele policejním orgánem. Navíc mu nemůže být k tíži kladena samostatná iniciativa jeho známého, který se rozhodl poškozenou kontaktovat. V kontextu výše uvedeného pak soudy měly a mohly rozhodnout o nahrazení vazby některým z jiných institutů podle § 73 a násl. trestního řádu. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl konstatování porušení jeho základních práv a zrušení napadených rozhodnutí.

6. Ústavní soud zaslal stížnost k vyjádření rovněž účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení. Krajský soud v Plzni pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Okresní soud v Sokolově uvedl, že o vazbě bylo rozhodováno podle zákona bez porušení základních práv stěžovatele a rovněž odkázal na napadené usnesení. Okresní státní zastupitelství v Sokolově se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Ústavní soud proto nezaslal stěžovateli vyjádření k replice.

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon stěžovateli nepřiznává další procesní prostředky k ochraně svých práv ( téhož zákona a contrario).

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle .

9. Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ). Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

).

10. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí o vazbě pak Ústavní soud setrvale opakuje, že jsou to především obecné soudy, které s detailními znalostmi o konkrétní trestní věci, stadiu, ve kterém se nachází, a na základě vědomosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují (či trvají) vazební důvody. Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález

sp. zn.

ze dne 20. 4. 2010). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud s ohledem na respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. a odst. 5 y) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle y a z principu demokratického právního státu podle y (viz nález

sp. zn.

ze dne 29. 11. 2023).

11. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění v těchto kritériích obstojí. Ani jedno z usnesení netrpí takovými ústavněprávními vadami, které by odůvodňovaly jejich zrušení. Lze souhlasit se stěžovatelem, že v rozhodnutí okresního soudu lze nalézt některá paušalizující či zobecňující vyjádření, což konstatoval i krajský soud, ta však porušení základních práv nezakládají ani jinak nezpochybňují rozhodnutí o vzetí do vazby. Okresní soud dostatečně zjistil rozhodné skutečnosti, které vazbu odůvodňují, jako zejména osobnost stěžovatele a jeho postoj k tvrzené trestné činnosti, jakož i tvrzený způsob jejího spáchání, rozsah a její následky. Je namístě připomenout, že rozhodování o vazbě nemůže a nesmí zahrnovat stanoviska o vině či nevině obviněných, a tedy v tomto směru na rozhodování o vazbě nemohou být kladeny požadavky stran prokázání trestné činnosti v takové důkazní míře, jako je tomu u meritorního rozhodování v trestním řízení. Stejně tak skutkový stav pro rozhodování o vazbě nebude typicky zjištěn v takovém rozsahu a s takovou přesností, jako tomu bude případně v následném hlavním líčení. Přesto skutečnosti zjištěné v tomto stádiu řízení odůvodnily vazbu stěžovatele dostatečně, a to jak pro vazbu koluzní, tak pro vazbu předstižnou. Dílčí pochybení v rozhodnutí okresního soudu dostatečně napravil krajský soud, jak je zřejmé z jeho napadeného rozhodnutí. Ústavní soud rovněž nepřisvědčil námitce stran toho, že soudy nesprávně rozhodly o institutech nahrazujících vazbu, když tyto vzhledem k důvodu vazby podle § 67 písm. b), c) trestního řádu nejsou ze zákona přípustné (§ 73 odst. 1, § 73a odst. 1 trestního řádu). Zbylá část stěžovatelových námitek směřuje do zjištění skutkového stavu a věnuje se pouhé polemice se skutkovými závěry učiněnými obecnými soudy, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší tyto hodnotit.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu