Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 779/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. F. A. A. R., zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 128/3, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. prosince 2024 č. j. -1088 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. srpna 2024 č. j. -986, , , , za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a J. Č., nezl. T. Č. R. a nezl. M. Č. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y a , o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " ") a dále a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh otce - stěžovatele na změnu výchovného prostředí nezletilých (výrok I.), udělil za něj souhlas k právnímu jednání spočívajícímu v absolvování zbývajících školních ročníků základního vzdělání nezletilé dcery v Základní škole X (výrok II.) a současně za něj udělil i souhlas k právnímu jednání spočívajícímu k potvrzení nástupu a absolvování vzdělání nezletilého syna na Gymnáziu Y (výrok III.). Soud dále zastavil řízení ve věci udělení souhlasu za stěžovatele s absolvováním vzdělání nezletilého syna na Základní škole X (výrok IV.), u výroků II. a III. vyslovil jejich předběžnou vykonatelnost (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.). Předně soud konstatoval, že řízení o návrzích trvalo delší dobu a nebylo možné jej skončit ve lhůtě šesti měsíců ( , o zvláštních řízeních soudních), a to z důvodů blíže specifikovaných v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku. Dále soud zdůraznil, že nezletilí nejsou v České republice nezákonně, neboť za otce byl soudem udělen souhlas s určením bydliště v České republice a nezletilí byli soudem svěřeni do péče vedlejší účastnice - matky. Současně neshledal, že by od vydání rozhodnutí nastala podstatná změna poměrů, a proto návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí zamítl. Naopak vyhověl návrhům matky na nahrazení souhlasu stěžovatele v záležitostech týkajících se povinného školního vzdělávání nezletilých.

3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") potvrdil výrok I. napadeného rozsudku okresního soudu (výrok I.), ve výrocích II., III. a V. jej však změnil a zastavil řízení o návrhu matky na nahrazení souhlasu stěžovatele s podáním žádosti o přestup a s nástupem nezletilé dcery na Základní školu X a současně nahradil souhlas stěžovatele s absolvováním základního (a středního) vzdělání nezletilé dcery na Základní škole X a vzdělání nezletilého syna na Gymnáziu Y (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že ke styku nezletilých se stěžovatelem není potřeba, aby se s nimi matka přestěhovala do P. nebo Portugalska; stěžovatel se navíc v posledních dvou letech s dětmi osobně nestýkal. Poukázal též na dohodu rodičů ohledně bydliště nezletilých v Ž. Ohledně školní docházky nezletilých dovodil, že je v jejich zájmu navštěvovat uvedené školy a naopak v rozporu s jejich nejlepšími zájmy by byla změna na jakoukoliv školu v Portugalsku či P.; nezletilí trvale žijí v Ž. a v P. nemá žádný z účastníků zázemí. Soud však změnil část napadeného rozsudku okresního soudu, jelikož není za stěžovatele udělován souhlas k právnímu jednání, ale je nahrazován jeho souhlas s docházkou nezletilých do příslušných škol. V závěru soud uvedl, že nerozhodoval o návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilými, neboť byl vznesen až v závěru jednání před soudem.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy zcela ignorovaly jeho právo na udržování pravidelného a smysluplného kontaktu s nezletilými, a tím mu znemožnily účast na jejich výchově. Soudy podle něj odmítly jeho návrh na změnu péče bez dostatečného odůvodnění a bez zohlednění nejlepších zájmů nezletilých, nepřihlédly k možnostem širšího styku, přestože to bylo v jejich zájmu, a nezohlednily jeho opakované žádosti o úpravu styku s dětmi. Stěžovatel též brojí proti tomu, že soudy neumožnily nezletilým vyjádřit jejich názor, resp. neprovedly jejich výslech. Podle stěžovatele soudy nehodnotily jeho vztah s nezletilými objektivně a upřednostnily výpovědi matky, která systematicky bránila jejich kontaktu. Jako "otázku zásadního významu" stěžovatel uvádí, zda měl krajský soud "reagovat na jeho tvrzení a závěrečný návrh adekvátněji, a to zahájením řízení o styku."

5. Právní zástupce stěžovatele zaslal dne 3. 4. 2025 doplnění ústavní stížnosti obsahující "úvahy a skutečnosti, které směřují do napadené věci". Stěžovatel zde popisuje prakticky celý vývoj jeho vztahu a následných sporů s matkou nezletilých, předkládá vlastní pohled na celou věc a kritizuje postup opatrovníka i obecných soudů při rozhodování o jednotlivých podáních. Závěr tohoto doplnění obsahuje i požadavky, resp. cíle a záměry stěžovatele (mj. žádá zrušení dokumentů o trvalém pobytu nezletilých, nařízení střídavé péče, vrácení nezletilých do P. aj.).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výrokům II., III. a V. napadeného rozsudku okresního soudu, které byly změněny výrokem II. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz ]. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní [usnesení ze dne 10. 11. 2020

sp. zn.

(U 18/103 SbNU 411), bod 11 či usnesení ze dne 10. 12. 2019

sp. zn.

, bod 5]. Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté y a v , a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna [nálezy ze dne 14. 1. 2020

sp. zn.

(N 8/98 SbNU 56), bod 17, či ze dne 16. 6. 2015

sp. zn.

(N 110/77 SbNU 607), bod 19].

8. V judikatuře Ústavního soudu je rovněž soustavně vyžadováno, aby při jakémkoli soudním rozhodování týkajícím se dětí byl nejlepší zájem zkoumán a posuzován jako určující kritérium pro konečné rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 6. 2016

sp. zn.

(N 120/81 SbNU 873), nález ze dne 20. 12. 2017

sp. zn.

(N 238/87 SbNU 853), nález ze dne 29. 6. 2017

sp. zn.

(N 116/85 SbNU 879), nález ze dne 12. 7. 2017

sp. zn.

(N 124/86 SbNU 109) a nález ze dne 7. 8. 2017

sp. zn.

(N 137/86 SbNU 315)]. Nejlepší zájem dítěte je však jako koncept flexibilní a vždy by měl být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, přičemž pozornost je třeba věnovat jeho osobním poměrům, situaci a potřebám (srov. nález ze dne 29. 6. 2017

sp. zn.

, bod 30).

9. Pokud jde o situaci v nyní posuzované věci, oba nezletilí se narodili v Portugalsku, kde spolu stěžovatel a matka žili od ukončení vysokoškolského studia matky až do poloviny roku 2013, kdy se rodina přestěhovala do České republiky - Ž. Následně se všichni stěhovali do P., jelikož stěžovatel nemohl v okolí původního bydliště najít zaměstnání. V prosinci 2015 se stěžovatel od rodiny odstěhoval a odjel do Portugalska; v lednu 2016 se vrátil zpět do P., avšak s matkou a nezletilými již nežil (s dětmi se stýkal nepravidelně). V červenci 2016 se matka s nezletilými - původně se souhlasem stěžovatele (dohoda rodičů ze dne 18. 1. 2016) - přestěhovala za svými rodiči do Ž. Stěžovatel svůj souhlas následně zrušil, a proto Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č. j. -250, nahradil souhlas stěžovatele s určením místa bydliště v Ž. (následně soud nahradil též souhlas stěžovatele ve věci nástupu nezletilých do základní a mateřské školy). Rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 5. 2020 č. j. -666, byli oba nezletilí svěřeni do péče matky a stěžovateli bylo stanoveno výživné; otázka styku stěžovatele s nezletilými upravena nebyla a řízení ve věci bylo zastaveno, neboť rodiče byli schopni se dohodnout. Od té doby se stěžovatel zdržuje v Portugalsku, s nezletilými se osobně viděl naposledy o letních prázdninách v roce 2022 (nezletilí strávili v Portugalsku jeden měsíc), stanovené výživné neplatí a vůči matce, opatrovníkovi i soudu opakovaně sděluje, že jakmile se nezletilí dostanou do Portugalska, už je matce nevrátí. Stěžovatel je nyní s nezletilými již jen v telefonickém kontaktu a z obsahu napadených rozhodnutí neplyne, že by byli nezletilí vůči stěžovateli nastaveni jakkoliv negativně - naopak, rádi by u něj strávili nějaký čas o prázdninách.

10. Obecné soudy při rozhodování o návrhu stěžovatele na změnu péče i o návrzích matky týkajících se povinné školní docházky nezletilých, vycházely jak z listinných důkazů předložených stěžovatelem, tak i z výpovědi matky, vyjádření nezletilých před opatrovníkem, zprávy Základní školy X či vyjádření Gymnázia Y. Krajský soud rovněž uvedl, z jakých důvodů nepřistoupil k opakovanému výslechu matky (pozn.: stěžovatel na něm navíc poté již netrval) a nezletilých, kteří opakovaně svůj názor vyjádřili při pohovorech s opatrovníkem (bod 12 napadeného rozsudku krajského soudu).

11. Ústavní soud setrvale ve svých rozhodnutích uvádí, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014

sp. zn.

(N 235/75 SbNU 617)], a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Mimo to však z jeho judikatury plyne, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a proto lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (např. usnesení ze dne 16. 4. 2015

sp. zn.

či usnesení ze dne 14. 7. 2020

sp. zn.

). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. V nyní posuzované věci byl názor nezletilých dostatečně zjištěn prostřednictvím opatrovníka, a to dokonce opakovaně. Uvedený postup lze proto z ústavněprávního hlediska hodnotit jako udržitelný a obecnými soudy dostatečně zdůvodněný; nadto ani z tvrzení stěžovatele, obsažených v ústavní stížnosti, neplyne žádný konkrétní, natož relevantní důvod pro provedení výslechu nezletilých (ti by se s otcem stýkali rádi). Závěrům obecných soudů proto nelze ničeho vytknout.

12. Obecné soudy rovněž při svém rozhodování dále správně zkoumaly, zda v posuzované věci nastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala nutnost změny rozhodnutí o péči o nezletilé. Ústavní soud v jejich úvahách neshledal stěžovatelem namítané nedostatky; napadená rozhodnutí navíc nijak neomezují jeho právo podílet se na výchově nezletilých. Jakkoliv je v posuzované věci situace složitější, a to vzhledem k tomu, že stěžovatel se v minulosti odstěhoval z České republiky zpět do Portugalska, nelze pouze na základě tohoto rozhodnutí otce dovozovat potřebu změny výchovných poměrů nezletilých (body 18 a 19 napadeného rozsudku krajského soudu). Taková změna by podle závěru obecných soudů nebyla ani v nejlepším zájmu nezletilých. Nadto je třeba přihlédnout k jednání stěžovatele, který měl matce, soudům i opatrovníkovi opakovaně "vyhrožovat", že nezletilé v případě jejich vycestování do Portugalska "již nevrátí"; tuto skutečnost sám nijak nepopírá, což plyne i z jeho dodatečně zaslaného vyjádření.

13. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se úpravy styku s nezletilými, krajský soud správně o návrhu stěžovatele - poprvé vzneseném až v závěru jednání odvolacího soudu - nerozhodoval. Jeho logickému zdůvodnění přitom nelze ničeho vytknout; ostatně z obsahu přiložených listin plyne, že o návrhu stěžovatele na úpravu styku bude okresním soudem rozhodováno v novém řízení a je již nařízeno první jednání v této věci.

14. Přestože stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů jako celek, jeho námitky nesměřují proti rozhodnutí obecných soudů o nahrazení jeho souhlasu s absolvováním základního (a středního) vzdělání nezletilých ve školách v X a Y. Ústavní soud však pro úplnost ověřil, že i tyto závěry obecných soudů jsou logické a v souladu s platnou právní úpravou i nejlepším zájmem nezletilých. Soudy vycházely mj. z přání nezletilých a z toho, že nezletilá dcera již na základní školu chodí a chce pokračovat i v dalších ročnících (přestože byla dle tvrzení matky přijata na gymnázium); nezletilý syn úspěšně absolvoval přijímací řízení na šestileté gymnázium, přeje si jej navštěvovat a podle soudů je třeba jej v jeho zájmu o studium podpořit.

15. Ústavní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal v posuzované věci žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a vést ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle , a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu