Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1783/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STIM, spol. s r. o., sídlem Paseka 334, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553/17, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -30 ze dne 10. dubna 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a a 2d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Finanční úřad pro Zlínský kraj stěžovatelce na základě výsledků daňové kontroly doměřil dvanácti dodatečnými platebními výměry ze dne 23. května 2016 daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců ledna až prosince 2012 a stanovil jí související penále. Dospěl k závěru, že deklarovaný přeprodej zboží probíhal mezi zúčastněnými subjekty pouze fiktivně a stěžovatelce tak nevznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. -250 ze dne 26. února 2020 zamítl. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatelky rozsudkem č. j. -83 ze dne 19. listopadu 2021. Správní soudy dospěly k závěru, že deklarovaná plnění se odehrávala toliko fiktivně v rovině daňových, případně skladových a souvisejících dokladů, aniž by měla základ ve skutečném dodání zboží. V postupu daňových orgánů neshledaly jakoukoli svévoli, naopak považovaly jejich závěry za správné a souladné se zákonem.

3. Stěžovatelka podala 31. prosince 2021 u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (správce daně) dodatečná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec 2012, v nichž uplatnila opravu výše daně podle § 43 zákona o dani z přidané hodnoty. Domáhala se prolomení tříleté lhůty pro opravu daně, která již uplynula (§ 43 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty). Podle správce daně stěžovatelka splnění podmínek pro prolomení lhůty (prokázání dobré víry nebo včasné odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů) neprokázala a řízení tak podle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu dne 17. února 2022 zastavil.

4. Proti rozhodnutí o zastavení řízení podala stěžovatelka odvolání. Vedlejší účastník rozhodnutím z 8. června 2022 rozhodl rozdílně ohledně zdaňovacích období ledna až dubna 2012 a května až prosince 2012.

5. Ohledně zdaňovacích období ledna až dubna 2012 vedlejší účastník vrátil odvolání správci daně zpět s pokynem k bezodkladnému vydání rozhodnutí podle § 111 odst. 6 daňového řádu. Správce daně postupoval podle pokynu vedlejšího účastníka a ohledně zdaňovacích období leden až duben 2012 své rozhodnutí o zastavení řízení podle § 111 odst. 6 daňového řádu zrušil a odvolací řízení zastavil. Stěžovatelka rozhodnutí o zastavení řízení napadla odvoláním, které vedlejší účastník zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (krajský soud) rozsudkem č. j. -43 ze dne 9. dubna 2024 zamítl. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. -38 ze dne 13. srpna 2024 zamítl. Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud odmítl usnesením

sp. zn.

ze dne 6. listopadu 2024.

6. Ohledně zdaňovacích období května až prosince 2012 vedlejší účastník rozhodnutí správce daně o zastavení řízení potvrdil. Uvedl, že stěžovatelka nepožádala o opravu daně v zákonem stanovené lhůtě. Nemohlo dojít ani k prolomení této lhůty z důvodů prokázání dobré víry stěžovatelky ve správnost jí vystavených daňových dokladů, neboť stěžovatelkou deklarované transakce byly ryze fiktivní, což konstatoval již dříve Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. -250 a Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. -83. Stěžovatelka formálně fakturovala přeprodej zboží, jehož existence nebyla prokázána, v rámci pěti čtyřčlánkových řetězců formou kolotočového obchodu tak, že u čtyř z pěti těchto řetězců byla počátečním a koncovým článkem právě stěžovatelka, která věděla, že smyslem těchto transakcí není tvorba zisku, nýbrž umělé splnění podmínek pro získání úvěru. Stěžovatelka tak vědomě vystavila fakturu na neexistující plnění, přičemž v této situaci se nemůže dovolávat své dobré víry.

7. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud rozsudkem č. j. -49 ze dne 9. dubna 2024 zamítl. Souhlasil s vedlejším účastníkem, že realizované transakce byly fiktivní. Stejně jako vedlejší účastník odkázal na závěry Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu.

8. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu s odůvodněním, že krajský soud nepochybil v závěru, že stěžovatelka nebyla v dobré víře ve správnost jí vystavených daňových dokladů, a proto nesplnila podmínku pro opravu daně, respektive prolomení lhůty stanovené § 43 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty. Odkázal na svou judikaturu, podle které oprava daně nepřichází v úvahu, pokud se daňovému subjektu nepodaří prokázat, že dotyčné plnění není fiktivní; nelze opravovat něco, k čemu nikdy nedošlo. Ohledně otázky fiktivnosti stěžovatelkou deklarovaných plnění se již vyslovil v rozsudku č. j. -83. Ztotožnil se také se závěrem krajského soudu, že nebylo možno konstatovat, že stěžovatelka zcela eliminovala riziko ztráty daňových příjmů.

9. Stěžovatelka uvádí, že se v kasační stížnosti dovolávala dobré víry s tím, že v jejím případě nelze hovořit o fiktivnosti původních plnění. Odvolávala se přitom na rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. -57 ze dne 30. května 2019 a č. j. -97 ze dne 25. března 2020 (přezkoumaný rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. -91 ze dne 28. dubna 2022), podle kterých za shodného skutkového stavu o fiktivní plnění nešlo. Tak jako ve věci stěžovatelky se v citovaných věcech zboží, které bylo předmětem obchodů, nepřeváželo a bylo uskladněno u prodejce, i když bylo prodáno jinému podnikateli, který zboží opět prodal původnímu prodejci, což bylo předem dohodnuto. Stěžovatelka podle svého přesvědčení prokázala, že nešlo o fiktivní plnění, a to předložením relevantních důkazů, daňových dokladů, bankovními účty, výslechy svědků, doklady o úhradách za poskytnutá a přijatá plnění, doklady o faktoringovém úvěru. Správní soudy však tyto důkazy hodnotily účelově nesprávně v neprospěch stěžovatelky.

10. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

11. Podstatou projednávané věci je posouzení ústavnosti závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro prolomení tříleté lhůty stanovené v § 43 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty.

12. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku připustil možnost opravy daně nad rámec lhůty stanovené v § 43 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, omezenou však na případy, kdy vystavitel faktury prokázal svou dobrou víru nebo včas zcela odstranil nebezpečí ztráty daňových příjmů.

13. Právě své dobré víry se stěžovatelka v řízení před správními soudy domáhala. Nejvyšší správní soud odmítl tuto argumentaci stěžovatelky s odkazem na jím již dříve jednoznačně vyslovené závěry v rozsudku č. j. -83, v němž posuzoval neuznání nároku stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty. Svůj závěr o fiktivním charakteru stěžovatelkou deklarovaných plnění, rozhodný nyní pro oprávnění stěžovatelky provést opravu výše daně, neshledal důvod přehodnocovat.

14. Ústavní soud zdůrazňuje, že do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dostatečným způsobem odůvodnil, že sporná plnění byla ryze formálně deklarovaným (fiktivním) obchodem, jehož jediným účelem bylo formální generování pohledávek, které existovaly toliko v rovině (daňových) dokladů, aniž by měly základ ve skutečném dodání zboží či služeb.

15. Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že se v tomto svém závěru odchýlil od závěrů, ke kterým dospěl ve věci jiného daňového subjektu za obdobných skutkových okolností v rozsudku č. j. -91.

16. Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Nejvyšší správní soud v bodech 20 a 21 napadeného rozsudku vysvětlil, v čem se skutkové okolnosti nyní posuzované věci od stěžovatelkou poukazované okolnosti liší, a proč tedy stěžovatelkou uváděné rozsudky na posuzovanou věc nedopadají.

17. Závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka nebyla v dobré víře ve správnost jí vystavených daňových dokladů, z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. června 2025

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu