Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1490/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Husova 48/4, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -148 ze dne 5. února 2025, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -106 ze dne 23. srpna 2024 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. -81 ze dne 28. května 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d)y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v y, , a a 3d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle , za což byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 30 000 Kč (75 denních sazeb ve výši 400 Kč) a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že řídil osobní automobil Škoda Fabia, i když měl v krvi nejméně 2,38 promile alkoholu, v důsledku čehož nezvládl řízení a s vozidlem sjel do protisměru a následně do levého silničního příkopu.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu.

5. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti prezentuje svou obhajobou, s níž vystupoval v průběhu trestního řízení a která byla založena na tvrzení, že v inkriminovanou dobu automobil neřídil, neboť seděl na místě spolujezdce. Zdůrazňuje, že ve spisu ani v napadeném rozsudku okresního soudu není uvedeno, v kolik hodin došlo k dopravní nehodě, a že průběh nehody nikdo neviděl. Namítá, že napadený rozsudek je v širokém rozsahu fabulativní a stojí na pouhých předpokladech, takže odporuje požadavkům vyplývajícím ze zásady presumpce neviny.

6. Stěžovatel rozebírá obsah některých provedených důkazů a připojuje jejich vlastní interpretaci. Je přesvědčen, že tyto důkazy netvoří nepřerušený a ucelený řetězec, který by mohl vést k závěru o jeho vině. Uvádí, že nebyla určena časová prodleva, která uplynula od odjezdu svědka H. z místa činu do příjezdu policistů. Záznam osobní kamery policisty podle něj dokazuje, že seděl na místě spolujezdce. Za absolutně nepoužitelný důkaz označuje svá prohlášení zachycená na kamerovém záznamu. Poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, z níž vyplývá, že je povinností obžaloby prokazovat vinu, a v návaznosti na to namítá, že v jeho případě obžaloba žádný skutečný důkaz nepředložila a soud suploval její procesní povinnosti.

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. , 83, 90y). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však zde nejde.

9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.

10. Z ústavní stížnosti je navíc zřejmé, že stěžovatel námitky vztahuje výhradně k napadenému rozsudku okresního soudu a nikterak nereaguje na způsob, jakým na totožné námitky reagoval krajský soud a Nejvyšší soud. Toto vypořádání stěžovatelových námitek obsažené v napadených usneseních krajského soudu a Nejvyššího soudu je přitom zcela přesvědčivé.

11. Ústavní soud tak odkazuje na bod 7 usnesení krajského soudu a bod 17 usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo spolehlivě vyvráceno stěžovatelovo tvrzení o nedostatečném prokázání zásadní skutečnosti, že to byl on, kdo v opilosti řídil havarovaný automobil, resp. o tom, že napadený rozsudek vychází z pouhých předpokladů. V bodě 5 usnesení krajského soudu a v bodě 18 usnesení Nejvyššího soudu pak obecné soudy vysvětlily, proč nelze přisvědčit stěžovatelově námitce o údajné absolutní neúčinnosti kamerového záznamu pořízeného policisty po příjezdu na místo nehody, na němž stěžovatel o sobě mluví jako o řidiči daného vozidla, uvádí, že jel z K. domů do L. a k jeho sjetí do silniční příkopy došlo z toho důvodu, že se musel vyhýbat jinému vozidlu (blíže k obsahu tohoto kamerového záznamu srov. bod 8 napadeného rozsudku okresního soudu a bod 5 napadeného usnesení krajského soudu).

12. Ústavní soud uvedenou argumentaci považuje za zcela racionální, a to, co stěžovatel označuje za fabulace a předpoklady, jsou ve skutečnosti logické úvahy obecných soudů navazující na obsah provedených důkazů. Ústavní soud nemá, co by k této argumentaci dodal, zvláště když - jak již bylo zmíněno na ni stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereaguje.

13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. května 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu