Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 914/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., právně zastoupeného Mgr. Janou Harcovou, advokátkou, sídlem Školní 601, Milotice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2024 č. j. -488, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle písm. d)y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 4. 2024 č. j. -420 byl stěžovatel uznán vinným přečinem vydírání podle a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci. Trestného činu se dle výroku soudů dopustil tím, že po poškozené požadoval, aby mu s jejím tehdejším přítelem vrátili všechny zbraně, které měl dotyčný odcizit, a poté, co se mu poškozená snažila vysvětlit, že žádné zbraně neukradli, jí zvýšeným hlasem řekl, že jestli mu bude lhát do očí, tak ji zbije a dále, že když mu zbraně nevydají, blíže nezjištěným lidem, tak těmto bude muset ukázat dům, kde poškozená s přítelem bydlí, a oni jejich dům rozstřílí.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 7. 2024 č. j. -456 podle § 256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

4. Obsah napadeného rozhodnutí není třeba blíže rekapitulovat, neboť jak jeho odůvodnění, tak i průběh řízení, je účastníkům znám.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve věci rozhodl soudce, který porušil princip presumpce neviny a od samotného zahájení soudního řízení, ba ještě předtím, než bylo zahájeno hlavní líčení, byl zjevně přesvědčen o vině stěžovatele; tento svůj postoj také deklaroval v rozhodnutích o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soudce rozhodující v prvním stupni byl v této věci podjatý. Další nezákonný postup soudu spatřuje stěžovatel v dokazování, zejména ve výsleších svědků K. a P., kteří byli jedinými přímými svědky incidentu mezi stěžovatelem a poškozenou. Jim byly kladeny ze strany soudu sugestivní otázky. Stěžovatel je přesvědčen o porušení svého práva na spravedlivý proces způsobem vedení výslechu nejen svědků, ale i poškozené, které byly kladeny během jejího výslechu návodné otázky.

II.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Po posouzení procesních předpokladů řízení, které shledal za splněné, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle y jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není dán důvod pro zásah Ústavního soudu, tj. aby opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003

sp. zn.

(N 130/31 SbNU 165)]. O takový případ se však ve věci stěžovatele nejedná.

8. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky shodné s argumentací v ústavní stížnosti. K námitce podjatosti soudce soudu prvního stupně Nejvyšší soud zaujal stanovisko v bodech 19. a následujících napadeného usnesení. Po podrobném rozboru procesní situace dovolací soud uzavřel, že stěžovatel byl povinen, chtěl-li dosáhnout možnosti vznesení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu v řízení o dovolání, uplatnit tuto okolnost, tj. vznesení námitky podjatosti pro porušení presumpce neviny z důvodu způsobu odůvodnění rozhodnutí o vazbě, a to nejpozději v řízení před odvolacím soudem. Pokud tak v řízení před obecnými soudy neučinil, nemůže tento dovolací důvod účinným způsobem uplatnit, neboť tomu brání jeho dikce. Výklad § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, jak jej dovolací soud učinil, je srozumitelný a ústavně komfortní.

9. Ani k vypořádání námitky ohledně svědeckých výpovědí svědků K. a P. nemá Ústavní soud zásadní připomínky. V bodech 29. a následujících napadeného usnesení se Nejvyšší soud dostatečně podrobně vyjádřil, proč podle jeho názoru nižší soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily, z jakých důvodů výpovědi svědků P. a K. pokládají za nevěrohodné, i z jakých důvodů odmítly dovolatelem prosazovaný závěr o přecitlivělosti a dramatizaci poškozené. Vyložily rovněž, proč výpověď poškozené v projednávaném případě pokládají za věrohodnou, byť její obecná věrohodnost může být snížena tím, že v minulosti poskytla v jiné kauze výpověď, která věrohodnou shledána nebyla.

10. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele zabýval velmi pečlivě, proto není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. Námitky v ústavní stížnosti jsou z podstatné části opakováním obhajoby, kterou stěžovatel uplatňoval již ve všech stádiích trestního řízení. Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly a Ústavní soud není další instancí, která se má všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat. Jeho úkolem je posoudit, zda řízení jako celek lze považovat za spravedlivé a zda v něm nedošlo k takovým pochybením, jež by měla za následek porušení základních práv stěžovatele. V dané věci k takovému závěru Ústavní soud nedospěl.

11. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu