Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1660/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele: N. V. V., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Moravské nám. 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -35 ze dne 29. 5. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -42 ze dne 17. 3. 2025 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-840/ZA-ZA11-D10- 2024 ze dne 13. 12. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v a d ("Listina"). Stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle .

2. Stěžovatel je cizinec původem z Vietnamu, který v červnu 2024 v České republice zažádal o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, ústavní stížností napadeným rozhodnutím v prosinci 2024 stěžovatelovu žádost shledalo nepřípustnou podle , o azylu, a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavilo podle stejného zákona. Ministerstvo vnitra dospělo k závěru, že státem příslušným k posouzení podané žádosti stěžovatele je Rumunsko [ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států ("nařízení Dublin III")].

3. Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra brojil stěžovatel správní žalobou s tím, že zastavení jeho řízení o mezinárodní žádosti v ČR způsobilo celkové zastavení tohoto řízení, a rumunské orgány v něm proto nemohou pokračovat. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl; dospěl k závěru, že Ministerstvo vnitra nepochybilo, rozhodlo-li o příslušnosti Rumunska a zároveň řízení zastavilo. Je-li v ČR vedeno azylové řízení, ale je zjištěna příslušnost jiného státu, má být řízení v ČR ukončeno, k čemuž slouží institut zastavení řízení. Zastavení řízení v ČR z uvedeného důvodu neznamená nemožnost vést řízení o mezinárodní ochraně v příslušném státu, zde Rumunsku (viz ústavní stížností napadený rozsudek).

4. Nejvyšší správní soud ("NSS") následnou kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost (viz ústavní stížností napadené usnesení).

5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že Ministerstvo vnitra protiústavně zastavilo řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Zastavení řízení v ČR má podle stěžovatele za následek celkové ukončení řízení, tedy i ve vztahu k rumunským orgánům. Žádost podaná v ČR řízení zahájila a po rozhodnutí o příslušnosti Rumunska by v této zemi mělo řízení stěžovatele pokračovat bez toho, že bude v ČR zastaveno. Podle stěžovatele z žádné právní úpravy nevyplývá, že může Rumunsko pravomocně zastavené řízení znovu otevřít; naopak, rumunské orgány v řízení nemohou dále pokračovat a dokončit jej ve smyslu čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III. NSS protiústavně odmítl kasační stížnost stěžovatele pro nepřijatelnost, přestože se týkala právní otázky, která nebyla judikaturou dostatečně řešena. Jde o otázku, zda v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu podané v ČR může pokračovat jiný stát poté, co ČR řízení o této žádosti pravomocně zastaví. V usnesení č. j. -28 ze dne 24. 4. 2025 se NSS obdobnou situací zabýval a uvedl, že o otázku judikatorně neřešenou nejde, avšak na žádnou rozhodovací praxi neodkázal. Správní soudy nevysvětlily, podle jaké právní úpravy může jiný stát v zastaveném řízení pokračovat; napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Zastavení řízení není v souladu s nařízením Dublin III, které nepředpokládá, že řízení ukončuje jiný stát než stát, který je k tomu příslušný. V tomto ohledu je významné, že Rumunsko souhlasilo s převzetím v době, kdy řízení probíhalo. Podle y není přípustné, aby stát o žádosti meritorně nerozhodl a místo toho řízení zastavil s odůvodněním, že jiný stát je příslušný; naopak, uvedené ustanovení stát zavazuje, aby dohlédl na to, že jiný členský stát EU v řízení o žádosti bude skutečně pokračovat. Tomu správní soudy v případě stěžovatele nedostály, protože ČR řízení o jeho žádosti zastavila, aniž by příslušné orgány řešily, zda zastavení řízení nebrání meritornímu projednání žádosti v jiném státě.

6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [ ]; je včasná a není nepřípustná podle téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti - obdobně jako před správními soudy - namítá, že jeho základní práva byla porušena, neboť zastavení jeho řízení o mezinárodní žádosti v ČR způsobilo, že rumunské orgány nebudou moci v jeho věci meritorně rozhodnout. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že NSS stěžovateli v napadeném usnesení přesvědčivě vysvětlil, proč jsou jeho o obavy liché. S odkazem na rozhodnutí sp. zn. NSS v bodě 10 napadeného usnesení uvedl následující:

"V případě příslušnosti jiného státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle nařízení Dublin III [Ministerstvo vnitra] pouze určí příslušný státu EU k projednání této žádosti. Nedochází k meritornímu posouzení žádosti a zastavení řízení o mezinárodní ochraně v ČR tak na projednání žádosti v příslušném státě nemá žádný vliv. Nařízení Dublin III bylo přijato právě proto, aby nebyla vedena současně různá řízení o mezinárodní ochraně v několika státech. Pokud tedy jeden členský stát zjistí, že není k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný, tak je jeho povinností kontaktovat členský stát, který příslušný [...] je, a ten, pokud svoji odpovědnost přijme, žadatelovu žádost o mezinárodní ochranu posoudí a předtím ve spolupráci se správními orgány ČR zajistí přesun žadatele do tohoto odpovědného členského státu."

9. Ústavní soud nemá uvedenému závěru z pohledu a y na základě argumentace stěžovatele co vytknout.

10. Podle y jsou české orgány veřejné moci povinny přijímat a zabývat se žádostmi o udělení azylu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Obsahem tohoto ustanovení je nejen závazek státu, nýbrž i odpovídající subjektivní právo jednotlivce, aby byla jeho žádost o mezinárodní ochranu státem věcně projednána. Porušením tohoto práva, ve spojení s právem na spravedlivý proces podle a 2y, by proto byl takový postup státu, v jehož důsledku by žadateli o mezinárodní ochranu byla upřena možnost projednání jeho žádosti (srov. stanovisko sp. zn. , bod 20).

11. Podle Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by zastavením řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice byla stěžovateli upřena možnost meritorního projednání jeho žádosti jako takové. Naplnění ústavního požadavku České republiky zajistit, aby stěžovatelova žádost byla věcně projednána, je totiž třeba hodnotit v kontextu společného evropského azylového systému, jehož je Česká republika jako členský stát EU součástí, a který je založen na zásadě vzájemné důvěry (srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2019, bod 44).

12. Posoudilo-li Ministerstvo vnitra stěžovatelovu žádost jako nepřípustnou proto, že příslušným státem k jejímu posouzení je podle pravidel nařízení Dublin III Rumunsko, nerozhodovalo ve věci samé, tj. neposuzovalo, zda stěžovatel podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany splňuje. Povinnost Rumunska posoudit stěžovatelovu žádost věcně vyplývá přímo z nařízení Dublin III, jelikož je státem, který stěžovateli vydal povolení k pobytu ve smyslu čl. 12 odst. 1 tohoto nařízení; jako příslušný stát je Rumunsko podle

čl. 18 stejného nařízení povinno věcné posouzení žádosti stěžovatele dokončit (viz str. 5 napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra).

13. Jinými slovy: závěr správních soudů, že zastavení řízení je třeba považovat jako dílčí - pro Českou republiku izolované - rozhodnutí v rámci určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, nelze podle Ústavního soudu považovat na základě stěžovatelem uplatněné argumentace za neústavní.

14. Byť stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti tíží břemeno tvrzení ohledně kvalifikovaného porušení jeho základních práv, neuvádí v ústavní stížnosti žádná tvrzení, jež by prokazovala, že existuje alespoň minimální pravděpodobnost, že jeho žádost v Rumunsku nebude v rozporu s pravidly nařízení Dublin III věcně projednána. Odkazuje-li na obdobné případy svých dalších klientů a popisuje-li obecně praxi v Maďarsku a na Maltě (viz str. 3 ústavní stížnosti), nelze taková tvrzení považovat za dostatečně konkrétní a přesvědčivá; na specifickou rumunskou zákonnou úpravu, která by věcnému projednání žádosti měla bránit, stěžovatel neodkazuje. Důvod pro výjimečný zásah do činnosti správních soudů, v jejichž primární kompetenci je rozhodovat ve věcech mezinárodní ochrany, Ústavní soud proto v případě stěžovatele neshledal.

15. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle . O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu