Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 709/25

Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Karbanové, zastoupené Mgr. Lukášem Černým, advokátem, sídlem nám. Soukenné 115/6, Liberec, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -528 ze dne 27. 11. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -298 ze dne 3. 8. 2022, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -275 ze dne 4. 2. 2022 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -526 ze dne 26. 11. 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -493 ze dne 25. 7. 2024, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -472 ze dne 2. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní právo na soudní ochranu zaručené v d.

2. V červnu 2010 byla proti stěžovatelce nařízena exekuce pro vymožení povinnosti vyklidit byt. Stěžovatelka byt opustila v roce 2013. Exekuční řízení pravomocně skončilo v červenci 2017.

3. Stěžovatelka se žalobou u civilních soudů proti vedlejší účastnici řízení domáhala zaplacení 1 855 000 Kč. Žalovaná částka měla představovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, které jí měly vzniknout v důsledku předmětného exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. . Stěžovatelka konkrétně požadovala 105 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení, 1 400 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením nezákonného exekučního řízení a 350 000 Kč jako náhradu majetkové škody.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 ("nalézací soud") stěžovatelčinu žalobu zamítl (ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 4. 2. 2022). Městský soud v Praze ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 3. 8. 2022. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil následovně:

Ohledně nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé exekuční řízení odvolací soud dospěl k závěru, že za plnohodnotnou formu zadostiučinění lze považovat konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, což vedlejší účastnice stěžovatelce již dříve učinila. Podle odvolacího soudu v období od 7. 6. 2010 do 26. 10. 2016 byla délka řízení způsobena v nezanedbatelné míře obstrukčním chováním stěžovatelky, nemohla proto negativně zasáhnout do její psychické sféry; to platí i pro následné období do 13. 10. 2021, kdy exekuční řízení probíhalo výlučně z důvodu procesní aktivity stěžovatelky (bod 15 napadeného rozsudku ze dne 3. 8. 2022).

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nezákonně vedeným exekučním řízením, bylo promlčeno. Stěžovatelka se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděla z usnesení exekučního soudu ze dne 26. 10. 2016, kterým byl zamítnut návrh na nařízení exekuce proti stěžovatelce jako povinné, respektive z usnesení ze dne 24. 11. 2016, kterým bylo právě zmíněné usnesení zrušeno a řízení bylo zastaveno. Stěžovatelka na obě usnesení reagovala podáním ze dne 9. 12. 2016, nejpozději v ten den se proto dozvěděla o zastavení exekuce a zároveň o vzniklé nemajetkové újmě. Podle odvolacího soudu ode dne 10. 12. 2016 stěžovatelce běžela šestiměsíční promlčecí lhůta, která skončila dne 12. 6. 2017; stěžovatelka uplatnila předběžně svůj nárok u vedlejší účastnice až dne 26. 1. 2018 (bod 16 tamtéž).

Podle odvolacího soudu nalézací soud žalobu řádně zamítl rovněž ohledně nároku na náhradu majetkové škody; stěžovatelka totiž tento nárok i přes výzvu soudu nedoplnila (nekonkretizovala) [bod 18 tamtéž].

5. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu brojila dovoláním; požádala přitom o osvobození od soudních poplatků za dovolací řízení. Nalézací soud řízení o této žádosti stěžovatelky zastavil a odvolací soud uvedené rozhodnutí potvrdil (viz ústavní stížností napadená usnesení ze dne 2. 5. 2024 a ze dne 25. 7. 2024).

6. Nejvyšší soud dovolání v meritu věci odmítl jako nepřípustné ve smyslu (ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 11. 2024). Stěžovatelčino dovolání ve věci zastavení řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost podle (ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 11. 2024).

7. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:

Stěžovatelka namítá, že soudy dospěly k protiústavnímu závěru o promlčení jejího práva na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné vedení exekuce, neboť chybně stanovily počátek lhůty k jeho uplatnění. Podle soudů se stěžovatelka dozvěděla o nemajetkové újmě již doručením nepravomocného usnesení o zastavení exekuce ze dne 26. 10 2016, ačkoliv exekuční řízení bylo pravomocně zastaveno až 26. 7. 2017. Soudy protiústavně pominuly, že proti usnesení o zastavení exekuce podala odvolání nejen stěžovatelka jako povinná, ale současně také oprávněná protistrana. Právní nejistota stěžovatelky neskončila v říjnu 2016, jelikož exekuční řízení dále probíhalo, a to nikoliv jen z důvodu procesní aktivity stěžovatelky (jak soudy svévolně dovodily). Podá-li odvolání i protistrana, je zjevné, že výsledek řízení je stále nejistý, a to minimálně v otázce náhrady nákladů řízení. Soudy ostatně za pravomocné skončení exekuce označují den 26. 7. 2017, je proto nelogické a nespravedlivé, že lhůtu k uplatnění nároku počítají od jiného data.

Závěr soudů o promlčení odporuje , podle něhož je podmínkou pro uplatnění nároku z nezákonného rozhodnutí okamžik nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno; v případě stěžovatelky šlo o pravomocné zastavení exekuce. Soudy zkrátily promlčecí lhůtu nároku o více než 7 měsíců. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 10. 2. 2014, z něhož přímo vyplývá, že "[p]ředpoklad odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o nařízení exekuce je splněn až v okamžiku nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce. Poškozenému nemůže začít běžet promlčecí doba dříve než ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, přestože se subjektivně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, mohl dozvědět již dříve". Ke shodnému závěru podle stěžovatelky dospívá i komentářová literatura. Nejvyšší soud dovolání protiústavně odmítl; odvolací soud nadto rozhodl bez nařízení jednání.

Stran rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků stěžovatelka jednak namítá, že ji odvolací soud nesprávně poučil o možnosti podat dovolání, dále tvrdí, že napadená usnesení byla svévolná. Nalézací soud zastavil řízení z formálního důvodu, že o návrhu stěžovatelky bylo již rozhodnuto (stěžovatelka byla dříve osvobozena v rozsahu 75 %), aniž řádně zvážil podstatnou změnu majetkových poměrů, kterou stěžovatelka řádně doložila (snížení důchodu, růst cen, zvýšení daně z nemovitosti a další mimořádné výdaje).

8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [ ]; je včasná a není nepřípustná podle téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je opakovaná polemika se závěrem civilních soudů o okamžiku počátku šestiměsíční promlčecí lhůty. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu v napadeném usnesení ústavně konformně odůvodnil, proč se podle něj odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury. Ústavní soud nemá z ústavního hlediska co vytknout závěru soudů, podle kterého se o vzniku tvrzené újmy stěžovatelka dozvěděla (nejpozději) v okamžiku, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí, z něhož bylo patrné, že oprávněná vzala svůj návrh na nařízení exekuce zpět a že vůči stěžovatelce exekuce nakonec nařízena nebude, tedy z rozhodnutí, jímž bylo řízení o návrhu na nařízení exekuce zastaveno (viz bod 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 8. 2022 a bod 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024).

11. Namítá-li stěžovatelka, že byla v nejistotě z důvodu podání odvolání ze strany oprávněné a že odvoláním proti prvostupňovému usnesení o zastavení exekuce pouze uplatňovala své základní právo na přístup k soudu, lze pouze uvést, že je primárně v kompetenci Nejvyššího soudu sjednocovat výklad zákonných podmínek uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V tomto ohledu není dostačující, že stěžovatelka poukazuje na rozpor zmíněného závěru s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu či s komentářovou literaturou.

12. Zjevně neopodstatněné jsou rovněž námitky stěžovatelky ohledně protiústavnosti rozhodnutí soudů ve věci osvobození od soudního poplatku. Jak vyplývá z napadeného usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2024, soudní poplatek za dovolání snížený o 75 % činí 3 500 Kč a jde tak o částku tzv. bagatelního charakteru. Napadená rozhodnutí přitom nelze označit za ústavně excesivní, jelikož soudy svůj závěr o absenci podstatné změny poměrů u stěžovatelky řádně odůvodnily. Za podstatný Ústavní soud považuje především závěr odvolacího soudu, že existence dluhů či exekucí sama o sobě není důvodem pro osvobození od soudních poplatků (viz bod 8).

13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu