Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1793/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Institut pro správu a vymáhání pohledávek s.r.o., sídlem Štěpánská 1742/27, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Petrem Buluškem, advokátem, sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2025 č. j. , -1216 a s ní spojeným návrhem na uložení povinnosti Krajskému soudu v Brně k odstranění doložky právní moci vyznačené u rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2024 č. j. -1199 a návrhem na vyslovení rozporu , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), s ústavním pořádkem, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v insolvenční věci dlužníka Miroslava Dokoupila a výrokem I usnesení ze dne 11. 6. 2024 č. j. -1199 zastavil podle ve spojení s , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, insolvenční řízení, neboť insolvenční navrhovatelé své insolvenční návrhy vzali zpět. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Po vydání usnesení krajského soudu stěžovatelka podáním ze dne 25. 6. 2024 navrhla zahájení insolvenčního řízení ( ), oznámila přistoupení k insolvenčnímu návrhu ( ) a podala odvolání proti usnesení krajského soudu.

4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu "ze dne 9. října 2023 č. j. -1199" (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit dlužníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Vrchní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018 sen. zn. , podle něhož přistoupí-li nový insolvenční navrhovatel do insolvenčního řízení podle v době, kdy insolvenční soud nepravomocně rozhodl o zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu dosavadním insolvenčním navrhovatelem, má od okamžiku, kdy takto přistoupil do řízení, postavení insolvenčního navrhovatele, jehož insolvenční návrh nelze věcně projednat, jelikož řízení o něm zastavil insolvenční soud. Ve smyslu totiž pro něj "platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení", bez zřetele k tomu, zda s takovým stavem insolvenčního řízení souhlasí. S odvoláním proti (nepravomocnému) usnesení, jímž insolvenční soud pro zpětvzetí insolvenčního návrhu zastavil insolvenční řízení, může takový další insolvenční navrhovatel uspět jen tehdy, prokáže-li, že pro zastavení insolvenčního řízení nebyly splněny podmínky (např. proto, že ke zpětvzetí insolvenčního návrhu ve skutečnosti nedošlo). Postup podle je možný pouze za předpokladu, že k přistoupení do řízení podle dojde do vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (jiným insolvenčním navrhovatelem).

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a rozhodné skutečnosti. Uvádí, že se stala věřitelkou dlužníka na základě postoupení pohledávky, která byla přihlášena do insolvenčního řízení a jejím bezprostředním právním předchůdcem byla vzata zpět. Nesouhlasí se závěrem vrchního soudu o neprojednatelnosti jejího návrhu. Naopak zastává názor, že v situaci přistoupení nového insolvenčního navrhovatele po vydání rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení, ale před nabytím jeho právní moci, má být předchozí prvostupňové rozhodnutí změněno, protože důvod pro jeho vydání v důsledku přistoupení dalšího navrhovatele odpadl. Poukazuje rovněž na nesprávné vyznačení právní moci na usnesení krajského soudu (24. 10. 2024), které ignoruje suspenzivní účinek jí podaného odvolání. Vyslovuje pochybnost, zda insolvenční řízení stále probíhá či nikoliv a zda by její insolvenční návrh byl pouhým přistoupením do stále běžícího insolvenčního řízení nebo ne. Výsledkem postupu vrchního soudu je, že stěžovatelka nemohla a nemůže svoji pohledávku za dlužníkem účinně uplatnit nejen v insolvenčním řízení, ale vůbec. Podání žaloby totiž zapovídá , uplatnění pohledávky přihláškou je zbytečným úkonem a podáním nového insolvenčního návrhu nelze s ohledem na další insolvenční řízení zahájit. Nadále však běží promlčecí lhůta, takže se příslušná pohledávka může stát nedobytnou naturální obligací. Důsledkem výkladové konstrukce zastávané vrchní soudem (a obecně i Nejvyšším soudem) je, že věřitelům dlužníka je zamezeno po nezanedbatelnou dobu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby Ústavní soud vyslovil rozpor s ústavním pořádkem, popř. aby provedl takový závazný výklad tohoto ustanovení (zejména ve spojení s ), který rozporu s ústavním pořádkem zamezí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (s výjimkou viz níže). Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

7. Požadovala-li stěžovatelka, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu povinnost odstranit doložku právní moci vyznačené u jeho rozhodnutí ze dne 11. 6. 2024 č. j. -1199, není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný [ ]. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Pokud ovšem stěžovatelka v petitu svého návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, požaduje, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu, aby odstranil doložku právní moci, pak musí Ústavní soud konstatovat, že k takovému rozhodnutí není Ústavní soud podle y (dále jen " ") a oprávněn.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení právních závěrů vrchního soudu, které vycházejí z předchozí judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení sen. zn. ), jíž byl vyložen ve spojení s . K tomu Ústavní soud podotýká, že stěžovatelčina argumentace se pohybuje toliko v rovině podústavního práva. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat nejen skutkové, ale ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

10. Proti závěru vrchního soudu, že další insolvenční navrhovatel (stěžovatelka) musí akceptovat stav řízení v době jeho přistoupení k řízení (v nyní posuzované věci tedy stav, kdy bylo insolvenční řízení pro zpětvzetí návrhu původních insolvenčních navrhovatelů zastaveno), a to bez ohledu na to, zda s takovým stavem insolvenčního řízení souhlasí, nemá Ústavní soud výhrady. Takový závěr je logický. Stěžovatelka nemůže disponovat s řízením, resp. "vlamovat" se do řízení, o jehož zastavení bylo z vůle původních navrhovatelů rozhodnuto (byť nepravomocně) a v němž dosud jako účastník nevystupovala. Mohla by tak učinit jedině v situaci, jak přiléhavě připomněl vrchní soud, kdyby chtěla zpochybnit splnění podmínek pro zastavení řízení (např. účinky zpětvzetí návrhu).

11. Námitku stěžovatelky, že postupem vrchního soudu by mohla být poškozena tím, že pohledávka, u níž nelze v době probíhajícího insolvenčního řízení uvažovat o podání žaloby a nemá smysl ji přihlašovat, by se v důsledku jejího promlčení mohla stát naturální obligací, považuje Ústavní soud za lichou. Podle lhůty k uplatnění práv, která lze uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží. U pohledávky, kterou stěžovatelka nabyla postoupením, to platilo až do 12. 10. 2023, kdy byla přihláška pohledávky do insolvenčního řízení vzata zpět právním předchůdcem stěžovatelky. Hypoteticky tedy může dojít k promlčení pohledávky, ale současně nelze přehlédnout, že k datu postoupení pohledávky na stěžovatelku (4. 6. 2024) bylo v insolvenčním rejstříku (veřejně dostupném na https://isir.justice.cz/) zaznamenáno, že došlo ke zpětvzetí přihlášky pohledávky a stěžovatelka si mohla (měla) být vědoma hrozícího rizika spočívajícího v jejím možném promlčení.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není podle příslušný, a protože neshledal žádné porušení stěžovatelčiných základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle téhož zákona.

13. Jde-li o návrh na vyslovení rozporu s ústavním pořádkem, Ústavní soud jej přes jeho nepřesnost posoudil jako návrh na zrušení uvedeného ustanovení a konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, a tedy ji nelze věcně projednat, nelze ani projednat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, neboť akcesorický návrh podle sdílí právní osud ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud tento návrh odmítl podle ve spojení s téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2025

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu