Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 544/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Pomkly, zastoupeného JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou, sídlem Věšínova 2877/7a, Ostrava - Zábřeh, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Magdy Krupové, Ing. Jaromíra Ptáčka, Jany Ptáčkové a Richarda Vacka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných d, jeho základního práva vlastnit majetek a práv chráněných Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako obmeškalý vydražitel, neboť se účastnil dražby nemovitostí konané dne 29. 4. 2022 (dále jen "první dražba"), ve které učinil nejvyšší podání v částce 5 945 000 Kč, pravomocným usnesením mu byl udělen příklep a určeno, aby uhradil tuto částku, což neučinil. Dne 14. 10. 2022 se konala další dražba (dále jen "druhá dražba"), do které se opět stěžovatel přihlásil a opět učinil nejvyšší podání. Před udělením příklepu však exekutor zjistil, že stěžovatel je obmeškalým vydražitelem z první dražby a vydal usnesení, že se příklep neuděluje. Dne 16. 6. 2023 se opět konala dražba (dále jen "třetí dražba"), ve které byly nemovitosti vydraženy, příklep byl udělen za nejvyšší podání 4 225 000 Kč a tato částka byla také uhrazena. Následně vydal soudní exekutor usnesení, kterým uložil stěžovateli uhradit náhradu nákladů řízení dalšího dražebního jednání ve výši 7 042,91 Kč (výrok I), zaplatit rozdíl na nejvyšším podání v částce 1 729 000 Kč (výrok II), rozhodl o tom, že se započítává jistota složená stěžovatelem na dluhy (výrok III) a uložil stěžovateli povinnost uhradit 676 042,91 Kč (výrok IV). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozhodl usnesením ze dne 30. 5. 2024 č. j. -272, tak, že potvrdil výrok I. usnesení soudního exekutora a další výroky změnil. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit rozdíl na nejvyšším podání učiněném v první dražbě oproti nejvyššímu podání učiněnému ve třetí dražbě ve výši 1 729 000 Kč, přičemž na úhradu tohoto závazku se započítává jistota složená stěžovatelem ve výši 60 000 Kč pro první dražbu a ve výši 1 000 000 Kč pro druhou dražbu. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 676 042,91 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

3. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním v celém rozsahu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. , dovolání v té části, ve které směřovalo do výroků, kterými krajský soud potvrdil výtok I. usnesení soudního exekutora a rozhodl o náhradě nákladů exekuce a náhradě nákladů odvolacího řízení, jako nepřípustné odmítl. Otázky stěžovatele ohledně oprávněnosti krajského soudu zkoumat zákonnost předešlých fází exekuce a složené jistoty ve výši 1 000 000 Kč nepovažoval Nejvyšší soud za způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť se jimi krajský soud správně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nezabýval, nýbrž pouze zopakoval závěry učiněné v předcházejících fázích exekuce. Přípustným shledal Nejvyšší soud dovolání pro řešení otázky procesního práva, zda je ve smyslu , (dále jen " "), "nižším nejvyšším podáním" takové, jemuž byl udělen pravomocný příklep. Dovolání ovšem nebylo shledáno důvodným. Nejvyšší soud uvedl, že lze souhlasit s námitkou, že "dalším dražebním jednáním" podle ustanovení nemusí být nutně takové, které následně vede k úspěšnému zaplacení nejvyššího podání, neboť (pravomocné) usnesení o udělení příklepu může být zrušeno ze zákona ( věta první ), a přesto je z něj soudní exekutor povinen při výpočtu rozdílu nadále vycházet. Nicméně vždy se musí jednat o dražební jednání, v němž byl nejvyššímu podání udělen pravomocný příklep. Soudní exekutor příklepem ve své podstatě "validuje" učiněné nejvyšší podání, neboli ověřuje, zda jsou splněny i další zákonné předpoklady. Krajský soud proto v této věci správně nepovažoval druhou dražbu za "další dražební jednání" ve smyslu

4. V podané ústavní stížnosti směřující proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že odůvodnění Nejvyššího soudu týkající se pojmu "nižší nejvyšší podání" je nedostačující. Dle stěžovatele chybí v napadeném usnesení bližší odůvodnění vysloveného právního názoru a Nejvyšší soud nijak nereagoval na argumenty v jeho dovolání. Kromě toho se dle stěžovatele Nejvyšší soud plně nevypořádal s jeho námitkou, zda lze jistotu složenou v rámci druhé dražby použít k započtení, jak to bylo učiněno v jeho případě.

II.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

6. Předně je třeba upozornit, že z , a y plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [ , písm. d) y], nikoliv "běžné" zákonnosti. Z logiky uvedeného se Ústavní soud nebude blíže vyjadřovat k výkladu , který zaujal Nejvyšší soud.

7. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, své rozhodnutí odůvodnit tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z y. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně vyzdvihuje zásadu, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, jelikož bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je však nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí, mezi které patří i rozhodnutí dovolacího soudu o vyřízení dovolání.

8. V posuzovaném případě Nejvyšší soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu. Z napadeného usnesení je zřejmé, z jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k tam uvedeným závěrům. Stěžovatel v dovolání uvedl tři námitky - zda se krajský soud výkladem pojmu "nižší nejvyšší podání" neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu; zda je rozhodnutí krajského soudu vnitřně rozporné, když označil druhou dražbu za neplatnou bez právních následků, ale současně vyvodil povinnost stěžovatele nahradit její náklady a složenou částku 1 000 000 Kč vyhodnotil jako jistotu; zda byl krajský soud oprávněn rozhodovat o zákonnosti předešlých fází exekuce. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu je zcela přehledně a srozumitelně vyloženo, proč třetí shora uvedenou námitku neshledal způsobilou založit přípustnost dovolání, z jakého důvodu jako jedinou přípustnou shledal první výše uvedenou námitku a také, proč ji neshledal důvodnou. Co je snad možno Nejvyššímu soudu vytknout, je skutečnost, že neupozornil stěžovatele ve světle jeho druhé námitky na skutečnost, že závěry krajského soudu o tom, že druhá dražba je neplatná bez právních následků a současné určení povinnosti stěžovateli k uhrazení jejích nákladů a vyhodnocení složených finančních prostředků (1 000 000 Kč) jako jistoty, jsou právní závěry nezakládající vnitřní rozpornost rozhodnutí krajského soudu. Ovšem sama skutečnost, že toto "dovysvětlení" není obsaženo v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, nezakládá zásah do základních práv stěžovatele.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu