Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1489/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -749 ze dne 18. února 2025, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -699 ze dne 10. října 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -676 ze dne 9. srpna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") uznal stěžovatele vinným (ad 1 a 2) z přečinů zneužití dítěte k výrobě pornografie ( ), výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií ( ), ohrožování výchovy dítěte [, odst. 3 písmeno a) ] a (ad 2) zločinu sexuálního nátlaku [, alinea 1, odst. 5 písm. a) ], přečinu svádění k pohlavnímu styku [, 3 písm. a), b) ] a přečinu šíření pornografie [ ]. Za to stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou a trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") ve veřejném zasedání částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a nově stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí; odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v a v d ("Listina"), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), v Mezinárodního paktu o občanských a politických právech vyhlášeného v Chartě OSN ("Pakt") a v Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Protokol").

3. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebyl uložen trest pod spodní hranicí trestní sazby [viz nález

sp. zn.

ze dne 27. června 2023 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz)]. Obecné soudy podle stěžovatele nezkoumaly dostatečně jeho osobní poměry, nepřihlédly k jeho bezúhonnosti a prohlášení viny, v důsledku čehož nebylo nutné vyslýchat poškozené, jejichž psychické obtíže ani nevznikly v souvislosti s jeho jednáním. Od spáchání trestné činnosti uplynulo několik let a jeho jednání bylo ojedinělým excesem. Uložený trest považuje stěžovatel za nepřiměřeně vysoký i neproporční [viz nález

sp. zn.

ze dne 10. prosince 2009 (N 257/55 SbNU 479)] a zanechá na něm negativní následky, neboť je depresivní a submisivní introvert. V jeho věci byly splněny podmínky pro aplikaci ; stěžovatel navrhoval uložení dalších omezení (dohled Probační a mediační služby, ambulantní léčení apod.).

4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i dalšími podklady zaslanými stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (y), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto může ve vztahu k procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

5. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že od poškozených dívek mladších 15 let vylákával jejich intimní fotografie a videa (i pod pohrůžkou zveřejnění dosud zaslaných) a vedl s nimi nevhodnou komunikaci se sexuálním podtextem. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel využil možnost prohlášení viny až u odročeného hlavního líčení. Krajský soud poté provedl pouze listinné důkazy, lékařské zprávy k osobě stěžovatele a další důkazy týkající se dopadu trestné činnosti na poškozené a v rozsudku zohlednil souběh více trestných činů, délku jejich páchání, způsob života stěžovatele, jeho dosavadní bezúhonnost a s ohledem na dodatečné prohlášení viny mu uložil trest pod spodní hranicí trestní sazby.

6. Vrchní soud se velmi podrobně zabýval splněním zákonných požadavků na aplikaci a přístupem stěžovatele k věci, nezjistil však žádnou jeho sebereflexi, náhled na trestnou činnost či snahu napravit své jednání (omluva). Stěžovatel naopak trestnou činnost bagatelizoval, popíral dopad svého jednání na poškozené. Ačkoli o svých zdravotních obtížích věděl, odbornou pomoc vyhledal teprve v důsledku odhalení trestné činnosti, avšak pouze ke korekci svého depresivního ladění, nikoli k řešení problémů sexuálně nezdrženlivého chování k nezletilým. Vrchní soud zhodnotil skutečný dopad trestné činnosti na poškozené, délku jeho trvání ve vztahu k první z nich, jakož i opakovaný nátlak na druhou poškozenou a uzavřel, že nelze aplikovat automaticky po prohlášení viny, která je sice podmínkou nezbytnou, nikoli však jedinou; splnění dalších zákonných požadavků vrchní soud vyloučil (například ). Jednání stěžovatele posoudil jako účelové - s tím, že v případě neprohlášení viny by bylo namístě uložit vyšší trest. Ustanovení lze aplikovat jen v případech, kdy polehčující okolnosti ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivě výjimečným způsobem snižují závažnost trestného činu (zvlášť významné polehčující okolnosti či zvlášť tíživé osobní či rodinné poměry).

7. Uložení mírnějšího trestu se stěžovatel domáhal v řízení před obecnými soudy, v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti a v nesplnění svého požadavku spatřuje porušení svých základních práv. Především vrchní soud zohlednil polehčující i přitěžující okolnosti a uzavřel, že stěžovatel nesplnil všechny zákonné požadavky pro stěžovatelem požadovaný postup. Srozumitelně a podrobně odůvodnil, proč na stěžovatele nemůže působit (a vést k jeho nápravě) trest kratšího trvání (velmi závažnou trestnou činnost páchal delší dobu). Ústavní soud má za to, že vyslovené závěry jsou ústavně konformní.

8. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je nutné především poukázat na recentní judikaturu Ústavního soudu. Podle nálezu

sp. zn.

musí obecné soudy zvažovat použití o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, jen výjimečně a při svém rozhodování jsou povinny respektovat zásadu proporcionality trestní represe a charakter trestního práva jako ultima ratio (například nález

sp. zn.

) i zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (y). Nejvyšší soud v napadeném usnesení k dovolání stěžovatele napadený rozsudek vrchního soudu přezkoumal z toho pohledu, zda není uložený trest přísný, nepřiměřený či zjevně nespravedlivý, nebo zda nevybočuje z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Takové okolnosti Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil - k tomu odkázal na konkrétní okolnosti případu zmíněné vrchním soudem v odůvodnění rozsudku (zejména body 11 a 12), ztotožnil se s jeho závěry a uvedl, že "v tomto konkrétním případě mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nebylo namístě".

9. Nejvyšší soud fakticky námitky stěžovatele přezkoumal a nepovažuje je za důvodné. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti dříve zrušenému výroku o trestu z rozsudku krajského soudu není Ústavní soud podle příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu