Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1336/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL. M, Ph. D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -643 ze dne 5. února 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -573 ze dne 28. srpna 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -504 ze dne 10. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinů týrání osoby žijící ve společné domácnosti [ a 2 písm. d) ], znásilnění [ alinea 1, 2 písm. a) ] a vydírání [ a 2 písm. f) ] a z přečinů nebezpečného vyhrožování [ a 2 písm. c) ] a ublížení na zdraví ( ). Za to stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit poškozené na náhradu ušlého výdělku 10 938,48 Kč, na náhradu nemajetkové újmy (bolestného) 4 035,30 Kč a na náhradu jiné nemajetkové újmy (duševních útrap) 160 000 Kč; se zbytkem nároků odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ve veřejném zasedání zamítl odvolání stěžovatele, státní zástupkyně i poškozené. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (""), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v , , a v d ("Listina") a v a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

3. Stěžovatel obecným soudům vytýká vadné hodnocení důkazů (extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry), svévolnost v hodnocení věrohodnosti poškozené a její motivace. Rozhodnutí je podle stěžovatele založeno pouze na výpovědi poškozené; namítá i nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí, opomenutí důkazů a vadnou aplikaci zásady in dubio pro reo; podrobně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nález

sp. zn.

ze dne 17. června 2004 (N 81/33 SbNU 285) či nález

sp. zn.

ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)]. Stěžovatel namítá rozpory ve výpovědích svědků (i ve vztahu k výpovědi poškozené), nesprávnou interpretaci kamerových záznamů a lékařských posudků. Podle stěžovatele nebyla řádně vyhodnocena žárlivost poškozené; má za to, že obecné soudy k věci přistupovaly vrchnostensky, důkazy dezinterpretovaly a na něj přenesly důkazní břemeno. Soudy pominuly osamocenost výpovědi poškozené, čímž porušily presumpci neviny a pravidlo in dubio pro reo [např. nález

sp. zn.

ze dne 8. února 2022

(N 16/110 SbNU 142)].

4. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele založena na nepotvrzených spekulacích a nejsou dostatečně odůvodněna [např. nález

sp. zn.

ze dne 23. března 2006 (N 70/40 SbNU 691)]. Ze znaleckého posudku nevyplynulo ublížení na zdraví, a proto měla být aplikována subsidiarita trestní represe. V řízení byly opomenuty důkazy navržené stěžovatelem [viz například nálezy

sp. zn.

ze dne 12. června 1997 (N 76/8 SbNU 231 či

sp. zn.

ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239)], nebyly provedeny videozáznamy (konsenzuálních souloží) a paušálně byly odmítnuty tzv. Reels z Instagramu s tím, že nevypovídají o duševních útrapách v době páchání skutku. Podle stěžovatele ani ochrana intimity a důstojnosti poškozené nemůže porušit jeho právo na obhajobu. Proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí.

5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů a není jim instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním ani se nezabývá porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasáhne jen tehdy, byl-li jejich postup excesivní do té míry, že překročil meze ústavnosti [například nález

sp. zn.

ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)], zejména v případě zjevných excesů v procesu provádění a hodnocení důkazů, tedy absentuje-li logická či skutková opora pro závěry rozhodujícího soudu. Nic takového v projednávané věci nezjistil.

7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl stíhán a odsouzen za jednání, kterého se dopouštěl vůči své partnerce po dobu přibližně půl roku; poslední incident ukončil zásah policie. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vzaly v úvahu námitky stěžovatele i jeho alternativní verzi popisu vztahu s poškozenou, neopomenuly tedy jeho obhajobu, kterou však neakceptovaly. Pro rozhodnutí obecných soudů byla stěžejní konzistentní výpověď poškozené, která nebyla osamocená, ale podpořily ji další důkazy. Rozhodné byly výpovědi svědků, videozáznamy i znalecké posudky, z nichž vyplynul rozsah posledních zranění poškozené i dopad stíhaného jednání na její psychiku a věrohodnost jejích výpovědí. Důvody, pro které nalézací soud některé stěžovatelem navržené důkazy neprovedl, v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil. Obecné soudy rovněž zohlednily poznatek, že stěžovatel byl pro obdobnou trestnou činnost již trestán a trestného činu se dopustil ve zkušební době předchozího podmíněně odloženého trestu.

8. Z napadených rozhodnutí je rovněž patrné, že námitky, které stěžovatel předestírá v ústavní stížnosti, již uplatnil - v rámci své obhajoby i v řízeních o opravných prostředcích. Stěžovatel především považuje poškozenou za nevěrohodnou, odmítá, že by její výpověď korelovala s dalšími provedenými důkazy a předestírá alternativní podobu jejich vztahu (žárlila zejména poškozená), takže považuje hodnocení provedených důkazů za vadné. Podle Ústavního soudu se však obecné soudy námitkami stěžovatele dostatečně zabývaly a v napadených rozhodnutích se s nimi vypořádaly; proto lze na jejich odůvodnění bez dalšího odkázat.

9. Extrémní exces nastane, je-li úsudek obecných soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními racionálně neobhajitelný, tedy jde-li o zjevně faktický omyl nebo logický (vnitřní) rozpor, nemají-li skutková zjištění spojitost s důkazy vůbec, z důkazů nevyplývají anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů [viz usnesení

sp. zn.

ze dne 22. dubna 2013 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz)]. V projednávané věci Ústavní soud nic takového nezjistil.

10. Podle nálezu

sp. zn.

nemusí být akceptován důkaz na základě toho, že tvrzená skutečnost, kterou má důkaz ověřit či vyvrátit, nemá souvislost s předmětem řízení nebo navržený důkaz nemá vypovídací potenci (není sto skutečnost ani potvrdit, ani vyvrátit), případně jde o důkaz nadbytečný, neboť předmětné tvrzení již bylo bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V projednávané věci nebyly opomenuty žádné důkazy, nalézací soud důvodně neprovedl nadbytečné (neúčelné) důkazy a správnost jeho závěrů potvrdily odvolací i Nejvyšší soud. Je zásadně věcí obecných soudů posoudit, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy v souladu s požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu (pečlivé uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu), nikoliv izolovaně, jak namítá stěžovatel.

11. Z principu presumpce neviny (y, § 2 odst. 2 trestního řádu) vyplývá pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného (například nález

sp. zn.

). Uvedené pravidlo však lze aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci.

12. Právo na soudní ochranu (y) i právo na spravedlivý proces (y, Úmluvy) představují záruku, že věc bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Uvedená práva neposkytují záruku, že řízení a jeho výsledek budou odpovídat očekávání účastníka. Nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení nepředstavuje porušení základních práv ani nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel neuvedl nic, s čím by se obecné soudy již nezabývaly a nevypořádaly v napadených rozhodnutích.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu