Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2191/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Matějky, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -331 ze dne 27. května 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -290 ze dne 17. prosince 2024 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. -223 ze dne 15. dubna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Jozefa Kuchty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , , a d, y a Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Nymburce napadeným rozsudkem zamítl žalobu na nahrazení prohlášení vůle stěžovatele k uzavření kupní smlouvy o prodeji pozemku parc. č. st. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, a pozemku parc. č. st. X3 v k. ú. S. (výrok I), zamítl vzájemný návrh stěžovatele na vyklizení těchto pozemků (výrok II), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 25 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).

3. Proti výroku II, IV a V rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, vedlejší účastník podal odvolání proti výrokům I, III a V. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku okresního soudu tak, že nahradil prohlášení vůle stěžovatele k uzavření kupní smlouvy ve výroku uvedeného obsahu (výrok I), a výrok III změnil tak, že zamítl vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), ve výrocích II a IV rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro vady (nevymezení přípustnosti dovolání podle ), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

5. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z formálních důvodů, aniž by jakkoli věcně vyhodnotil právní otázky, které byly v dovolání řádně vymezeny, konkrétně otázku použití na ujednání o smluvní pokutě, otázku právního postavení stěžovatele jako podnikatele ve smyslu a otázku posouzení vzájemnosti plnění a vlivu na běh promlčecí lhůty. Tento formalistický přístup je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která zdůrazňuje povinnost obecných soudů postupovat v souladu s materiálním právním státem a tím zajistit účinnou ochranu základních práv jednotlivce. Uvedeným postupem byl stěžovatel zbaven jediného účinného prostředku nápravy proti případné nesprávnosti rozhodnutí krajského soudu, a v důsledku toho byl zbaven i vlastnického práva, resp. dispozice s nemovitostí.

6. Ústavní soud se nejdříve zabýval splněním procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je přípustná a jsou splněny i ostatní předpoklady pro řízení o ní před Ústavním soudem. Ústavní stížnost je však v této části z dále uvedených důvodů zjevně neopodstatněná.

7. V části směřující proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu procesní předpoklady řízení splněny nejsou, a v tomto rozsahu ústavní stížnost není přípustná, a to pro důvody, kvůli kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání. Je-li totiž dovolání odmítnuto pro vady, pak nejsou dostupné opravné prostředky vyčerpány řádným způsobem ( ). Předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je přitom předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost. Na dovolání, které trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, se hledí jako by vůbec nebylo podáno [viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Navíc v části, ve které směřuje ústavní stížnost proti výrokům I, III a V rozsudku okresního soudu by Ústavní soud ani nebyl příslušným (není povolán rušit to, co již bylo změněno či odklizeno) a výroky I a III nadto rozhodl okresní soud ve prospěch stěžovatele, takže by stěžovatel ani nebyl oprávněnou osobou. Každopádně pro nesplnění předpokladů postačuje závěr, že jde v uvedeném rozsahu o stížnost nepřípustnou.

8. Předmětem přezkumu Ústavního soudu bylo tedy pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

9. Ústavní soud se seznámil s podaným dovoláním i jeho doplněním a žádný ústavněprávní deficit v závěrech Nejvyššího soudu neshledal. Z obsahu dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, když pouze v bodě II dovolání citoval a uvedl, že dovolání je přípustné, neboť svou povahou a charakteristikou nezapadá ani do jedné z kategorií uvedených v tohoto zákona, tj. není naplněna žádná z výluk přípustnosti dovolání, a o možnosti podat dovolání jej navíc výslovně poučil i krajský soud. V další části dovolání pak stěžovatel rozvádí dovolací důvody, které spatřuje v nesprávném posouzení věci krajským soudem. Nesprávné závěry krajského soudu rozvádí jednotlivě pod písm. a) až l). V doplnění dovolání poukazuje na ekonomické dopady těchto nesprávných závěrů do majetkových práv stěžovatele. Judikaturu Nejvyššího soudu necitoval vůbec, nijak se vůči ní nevymezil, a tím spíše její závěry nijak nepropojil s předpoklady přípustnosti dovolání vyjádřenými v .

10. Za těchto okolností nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout závěru Nejvyššího soudu, že z obsahu dovolání není zřejmé, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v má stěžovatel za splněné, a ani ve vztahu k jaké otázce hmotného nebo procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno, by se toto kritérium mělo vztahovat. Nejvyšší soud přiléhavě a srozumitelně odůvodnil, proč dovolací námitky nepostačují k naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, když v dovolání není uvedena žádná právní otázka a stěžovatel pouze reprodukuje skutkové a právní závěry krajského soudu a polemizuje s nimi. To platí i pro závěr Nejvyššího soudu, že uvedl-li stěžovatel (pouze) ve vztahu k posouzení ujednání o smluvní pokutě podle , že úvaha krajského soudu "neodpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu", aniž by upřesnil, od jakého konkrétního rozhodnutí se měl podle jeho názoru krajský soud odchýlit, nevymezil dostatečně první z předpokladů přípustnosti dovolání podle (nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího soudu odvolacím soudem).

11. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na usnesení

sp. zn.

ze dne 21. června 2017, podle kterého je stěžovatel povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, tedy uvést, který z předpokladů vymezených v je naplněn, a jasně uvést, v čem se odvolací soud od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil (případně v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, v čem je třeba ji změnit, nebo zda jde o otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou).

12. Závěry Nejvyššího soudu jsou tudíž přiléhavé a v odmítnutí dovolání pro vady nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného v y.

13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ ] a zčásti jako návrh nepřípustný [ téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 13. srpna 2025

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu