Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1000/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., právně zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 66/808, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2024 sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. března 2024 sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných a d, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024 sp. zn. , uznán vinným zločinem podvodu podle , odst. 4 písm. d) , za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let s výkonem ve věznici s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená společnost Natural Vitality, s.r.o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že nemohl naplnit všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, absentuje především subjektivní stránka tohoto trestného činu, s čímž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly. Soudy také zcela přehlédly zásadu subsidiarity trestní represe.

II.

Procesní předpoklady řízení a vlastní posouzení věci

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

5. Ústavní soud předesílá, že právní zástupce stěžovatele ve svých podáních výslovně nenapadl usnesení Nejvyššího soudu, přestože právě napadení tohoto posledního rozhodnutí je základní podmínkou podání ústavní stížnosti. Z kontextu ústavní stížnosti je však patrné, že stěžovatel brojí proti řízení před obecnými soudy jako celku. Ostatně zrušení rozhodnutí obvodního a městského soudu za současného nezrušení usnesení Nejvyššího soudu by bylo procesně nesmyslné, což musí být právnímu zástupci stěžovatele jakožto osobě s právnickým vzděláním zřejmé. Proto se Ústavní soud rozhodl věc posoudit procesně vstřícně ke stěžovateli a neodmítnout ústavní stížnost jako vadnou (byť by tak teoreticky učinit mohl; obdobně usnesení ze dne 23. 1. 2024

sp. zn.

).

6. Z , a y plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [ , písm. d) y], nikoliv "běžné" zákonnosti.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti sám stěžovatel neuvádí jiné než velmi obecné námitky, které jsou v podstatě opakováním jeho obhajobu z předchozích stádií trestního řízení. Tyto námitky jednak již byly vypořádány obecnými soudy a jednak postrádají ústavněprávní rozměr. Úkolem Ústavního soudu v žádném případě není opětovně přehodnocovat závěry týkající se prokázání subjektivní stránky trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen. Výjimkou by byl případ zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (usnesení ze dne 29. 8. 2024

sp. zn.

). Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, na základě kterých důkazů dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Soudy dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole.

8. K námitce stěžovatele týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle této zásady trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (nálezy ze dne 5. 11. 2019

sp. zn.

či ze dne 26. 5. 2020

sp. zn.

), musí se jednat o výjimečné případy, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (usnesení ze dne 23. 4. 2025

sp. zn.

). Taková situace v případě stěžovatele nenastala, zásadu subsidiarity trestní represe proto nebylo možno aplikovat; resp. obecné soudy nejednaly proti této zásadě, pokud rozhodly tak, jak je uvedeno ve výrocích napadených rozsudků. V tomto kontextu lze upozornit, že městský soud dokonce vzhledem k osobě stěžovatele a okolnostem, za kterých byl trestný čin spáchán, k odvolání státní zástupkyně změnil obvodním soudem uložený podmíněný trest na nepodmíněný.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu