Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1623/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -155 z 4. 2. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -111 z 11. 9. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -90 z 4. 4. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 shledán vinným, že - stručně řečeno - dne 13. 12. 2023 na Pražském okruhu řídil osobní motorové vozidlo, ačkoli si byl vědom, že mu byl předtím pravomocným rozsudkem uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 48 měsíců, a to od 12. 4. 2022 do 15. 5. 2026. Tímto stěžovatel spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle , pročež jej soud podle téhož zákona odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Stěžovatel byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

2. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze, který napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců nepodmíněně. Stěžovatel byl tímto rozsudkem taktéž zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

3. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 trestního řádu odmítl.

4. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími trestních soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, a sice práv vymezených , a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že přečin nespáchal. Poukazuje na pochybení policie a tvrdí, že v daný moment motorové vozidlo neřídil. Závěr, že jej řídil pouze na základě toho, že z vozidla vystoupil z místa řidiče, považuje za chybný. K tomu naopak doplňuje, že on předložil trestním soudům řadu důkazů, z nichž vyplynulo, že vozidlo neřídil stěžovatel, ale jeho syn, v tu dobu nedisponující řidičským oprávněním. Dále poukazuje na to, že v řízení došlo k tzv. opomenutému důkazu, když důkaz výslechem svědkyně I. D. nebyl proveden a v rozhodnutí městského soudu o něm není ani zmínka.

5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny.

6. Ústavní soud na úvod připomíná, že Ústavní soud není - jak vyplývá z , a y - součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, nicméně jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel do značné míry nekoncepčně námitky, které z většiny postrádají ústavněprávní relevanci a jsou velmi podobné námitkám již uplatněným v trestním řízení, se kterými se jak obvodní, tak městský a Nejvyšší soud pečlivě zabývaly. Úkolem Ústavního soudu v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti řízení. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení

sp. zn.

z 29. 8. 2024). Vadu takového charakteru v posuzované věci však Ústavní soud neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Trestní soudy ve shodě odůvodnily, proč je bez důvodných pochybností prokázána vina stěžovatele, a to zejména na základě kamerových záznamů. Současně náležitým způsobem odůvodnily, proč důkazy navrhované stěžovatelem nejsou relevantní a proč jím předložený (alternativní) děj události nemůže obstát. Obvodní soud současně vymezil, proč výpovědi svědků (partnerky stěžovatele a jeho syna) považuje za nevěrohodné. Výpovědi, sic se v jádru shodovaly, se lišily v podstatných detailech a v celku verzi skutkového děje předloženou stěžovatele nepodporovaly. Touto argumentací se přitom již trestní soudy rovněž zabývaly, když stejně jako v případě dovolání (srov. bod 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) se jedná o pouhé opakování již předložené argumentace obhajoby.

8. Závěrům ani postupu obvodního soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V dalším průběhu trestního řízení potom jak městský soud, tak především Nejvyšší soud zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, proč jsou závěry obvodního soudu správné, jednoznačně vyplývající z provedených důkazů, že v řízení nedošlo k žádnému procesnímu pochybení ani k tomu, že by soudy svévolně odmítly provést důkaz, a proč v případě stěžovatele nebyl prostor pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

9. K námitkám stěžovatele týkajících se nedostatků v provedeném dokazování Ústavní soud nad rámec uvedeného připomíná, že obecné soudy hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvedou-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. V posuzovaném případě obecné soudy dostály všem uvedeným požadavkům.

10. V nyní řešené věci Ústavní soud nezjistil ani to, že by došlo k tzv. opomenutému důkazu, jak jej vymezil stěžovatel. Již Nejvyšší soud ve svém usnesení vymezil, proč se o opomenutý důkaz nejedná. Ústavní soud se přitom s tímto názorem dovolacího soudu ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje (viz body 18 až 23 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelem přednesená argumentace k opomenutému důkazu v ústavní stížnosti je totiž totožná s tou, kterou stěžovatel přednesl v dovolání.

11. Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2025

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu