Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 765/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného JUDr. MUDr. Josefem Rauchem, advokátem, sídlem Okružní 147, Meziboří, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. ledna 2025 č. j. -104 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. prosince 2024 č. j. -92, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v odst. l a 5, odst. l a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody uložený za řadu trestných činů, a to zejména majetkového charakteru.

3. Napadeným usnesením Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") byla dle , , zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Okresní soud shledal, že stěžovatel splnil pouze zákonnou podmínku spočívající v tom, že vykonal více jak polovinu z uloženého trestu. Ostatní podmínky považoval za nesplněné, a to s přihlédnutím k tomu, že do výkonu trestu musel být dodán policií, a že i když získal 14 kázeňských odměn a absolvoval určité programy, není ve výkonu trestu poprvé, a měl by si uvědomit, proč se v něm opakovaně nachází a selhává i v rámci předčasného propuštění a jednou z predikcí je dostatečná sebereflexe. Stěžovatel však při výslechu uváděl skutečnosti neodpovídající obsahu spisu a bagatelizující své jednání (že jednal v krajní nouzi, popřípadě se činu nedopustil vůbec, že za jeho odsouzení může policie, či že byl odsouzen v nepřítomnosti navzdory omluvě z jednání, ač se ve skutečnosti nedostavil bez omluvy). Konstatoval též, že stěžovatelův příslib, že v případě podmíněného propuštění dokončí ve věznici započaté studium oboru obráběč kovů distanční formou, není reálný, neboť soudu je z úřední činnosti známo, že taková forma není možná. Soud také uvážil, že míra kriminálního narušení stěžovatele se jeví vysoká, již dvakrát využil dobrodiní předčasného propuštění, a vždy ve zkušební době neobstál a zbytek původního trestu mu musel být nařízen, a rovněž posléze ukládané výchovné tresty v podobě obecně prospěšných prací mu nezabránily v páchání další trestné činnosti a musely mu být přeměněny na nepodmíněné tresty odnětí svobody.

4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy opomněly přihlédnout k jím uváděným skutečnostem. Ve věznici úspěšně absolvoval program "Vnímám i tebe", získal řadu kázeňských odměn, nahradil škodu ve výši 11 811 Kč, daroval Bílému kruhu bezpečí částku 10 000 Kč a spolupracoval s Občanským sdružením Za branou z. s. Došlo k pozitivní změně jeho osobnosti. I vychovatel hodnotil při veřejném zasedání stěžovatele coby nadprůměrného vězně. Stěžovatel podotýká, že pouhé odepření doznání k činu samo o sobě nebrání splnění podmínky polepšení podle . Soudy příliš vycházely z jeho trestní minulosti a negativ staršího data (srovnej nálezy

sp. zn.

,

a

). Nesprávný je i závěr, že by stěžovatel nemohl distančně dostudovat obor obráběč kovů pomocí individuálního studijního plánu, neboť o takový plán může požádat. Ředitel Věznice Stráž pod Ralskem navíc ke stěžovatelově žádosti o propuštění v rozporu se svojí úlohou neposkytl jasné stanovisko.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. a 90 až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro uplatnění institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou splněny, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje v § 88 a násl. a trestní řád v a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu [viz , b) a odst. 4 ], respektive dle je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v . Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností (v případě propuštění před uplynutím stanovených dob na základě musí jít o vzorné chování a plnění povinností), a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.

9. K otázce, nakolik lze při rozhodování o podmíněném propuštění vycházet z trestní minulosti odsouzeného, Ústavní soud připomíná, že ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2011

sp. zn.

(N 90/61 SbNU 405) poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění (srovnej bod 26 nálezu). To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení [srov. nález ze dne 1. 12. 2005

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323)]. Jakkoliv se podmínka polepšení vztahuje k přítomnosti a podmínka prognózy vedení řádného života k eventuální budoucnosti, soudy při posuzování jejich naplnění mohou do úvahy brát i to, jak na odsouzeného působily předchozí tresty či předchozí dobrodiní typu podmíněného propuštění či amnestie prezidenta republiky (usnesení ze dne 2. 7. 2025

sp. zn.

, bod 17). Trestní minulost odsouzeného je obecně relevantním faktorem; podstatné je, aby prognóza vedení řádného života v budoucnu nebyla založena pouze či především jen na jejím formalistickém ("matematickém") posouzení (nález ze dne 30. 6. 2025

sp. zn.

, bod 22). Nejde ani o porušení zásady ne bis in idem, když tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit (obdobně usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

či

).

10. V projednávané věci Ústavní soud nemá za to, že by posouzení obecných soudů, popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí, vykazovalo znaky libovůle či jinak porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele. Obecné soudy nevyšly pouze mechanicky z toho, že se stěžovatel nedoznal k trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, ale uvážily jednak, jaký vliv měla na jeho chování předchozí vůči němu činěná opatření, přičemž stěžovatel již opakovaně při předčasném propuštění z výkonu trestu selhal, a také, jaký má ke své trestní minulosti postoj, když si logicky povšimly toho, že svá dřívější protiprávní jednání bagatelizuje, přičemž navíc nejde jen o jednotlivé prohlášení, nýbrž o celkový přístup. Otázka, jaký má stěžovatel na svoji předchozí trestnou činnost náhled, je přitom při rozhodování o naplnění podmínek pro podmíněné propuštění zjevně relevantní. Úvahy, které obecné soudy v těchto souvislostech učinily a na základě kterých i při existenci určitých kladných skutečností, jako např. získání kázeňských odměn, dospěly k závěru o nenaplnění podmínek pro podmíněné propuštění, nepředstavují žádné vykročení z limitů ústavnosti. To platí i pro závěr okresního soudu, že stěžovatel nemůže dostudovat obor obráběč kovů jím slibovaným způsobem, neboť jak soud přesvědčivě odůvodnil, distanční výuka není možná, jelikož je třeba absolvovat praktické předměty a zkoušky na strojích.

11. Stran nálezů, na které odkazuje stěžovatel, Ústavní soud shledává, že se týkaly zejména kauz, kdy obecné soudy vycházely prakticky výhradně ze skutečností známých již v době původního odsouzení, jako byla závažnost spáchané trestné činnosti, a v důsledku toho de facto zcela vylučovaly možnost podmíněného propuštění, což není případ stěžovatele. K námitce stěžovatele, že ředitel Věznice Stráž pod Ralskem měl mít ke stěžovatelově žádosti o propuštění poskytnout jasnější stanovisko, lze poznamenat, že toto stanovisko v zásadě odpovídá závěrům obecných soudů (ředitel v podstatě uvádí, že stěžovatel je schopen se adaptovat na pravidla stanovená ve výkonu trestu odnětí svobody, ale nelze předpokládat jejich dodržování na svobodě).

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu