Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 259/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Blanky Frajerové, zastoupené JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -323 z 11. 11. 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Patrika Lawrowski, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi vydání uměleckých děl. V průběhu řízení spolu stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli soudní smír, ve kterém se dohodli o vydání konkrétních uměleckých děl. Součástí smíru učinili i otázku náhrady nákladů řízení, a sice dohodu následujícího znění: "Žalovaný se zavazuje nahradit žalobkyni náklady řízení v plné výši, která bude určena samostatným usnesením, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně." Okresní soud Plzeň-město takto znějící smír usnesením schválil a v souladu s ním následně vydal usnesení o výši náhrady nákladů řízení, znějící na částku 92 841,20 Kč.

2. Jelikož stěžovatelka s takto určenou výší náhrady nákladů řízení, kterou jí měl vedlejší účastník zaplatit, nesouhlasila, podala odvolání ke Krajskému soudu v Plzni. Ten nicméně rozhodl tak, že usnesení okresního soudu o náhradě nákladů řízení zrušil (výrok I) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnil, že neumožňuje, aby účastníci takto přenesli rozhodnutí o výši nákladů na soud.

3. Proti napadenému usnesení podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že krajský soud svým postupem porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu ( d ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku ( y ve spojení s Dodatkového protokolu k Úmluvě). Namítá, že bylo porušeno její legitimní očekávání, neboť část smíru věnující se náhradě nákladů řízení navrhl a formuloval okresní soud. Stěžovatelka doplňuje, že kdyby věděla, že smír není v daném znění vykonatelný, neuzavřela by jej. Výklad přijatý krajský soudem současně považuje za formalistický a rozvádí, že z nevyplývá, že by musela být náhrada nákladů řízení vyčíslena pouze numericky. Stěžovatelka taktéž uzavírá, že rozhodnutí krajského soudu pro ni bylo zcela překvapivé.

4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě (nález

sp. zn.

z 17. 4. 2019, bod 19), tím spíše ve věcech bagatelních (stanovisko pléna sp. zn. z 5. 3. 2025, body 11 a 34). Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu (např. nález

sp. zn.

z 15. 10. 2012, bod 11). Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou (citované stanovisko sp. zn. , bod 11, a judikatura tam citovaná). Stěžovatel je přitom povinen tyto mimořádné okolnosti, které věc činí co do ústavní roviny významnou, tvrdit a prokázat.

6. V nyní řešené věci se sice nejedná o náhradu nákladů řízení v bagatelní výši, avšak v souladu s výše uvedeným je přístup Ústavního soudu zdrženlivý. Dále Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka žádné mimořádné okolnosti, které by tuto věc činily co do ústavní roviny významnou, netvrdila, a Ústavní soud ani žádné takové okolnosti nezjistil. Naopak, Ústavní soud má za to, že nyní řešená otázka, zda si mohou účastníci řízení v rámci smíru sjednat, kdo ponese náklady řízení, a vyčíslení konkrétní částky přenechat na soudu v dodatečném usnesení, nemá ústavněprávní rozměr, a to z následujících důvodů.

7. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na již citované stanovisko pléna sp. zn. , ve kterém mimo jiné v bodě 32 konstatoval, že "[r]olí Ústavního soudu nemá být však nahrazení zákonodárce či interpretační činnosti obecných soudů při stanovování pravidel občanského soudního řízení. Je na obecných soudech, aby vyložily relevantní ustanovení podústavního práva a sjednotily svoji praxi." K tomu dodává, že proto není úkolem Ústavního soudu, aby určoval, zda umožňuje takovou dohodu a zda je taková část smíru materiálně vykonatelná, či nikoliv. Takovou pozici musí Ústavní soud zastávat, třebaže má za to, že v nyní řešené věci nic nebránilo vydání smíru tohoto znění, a následné usnesení o určení náhrady nákladů řízení mohlo být vydáno. Opačný přístup by totiž Ústavní soud stavěl do pozice sjednotitele v otázkách náhrady nákladů řízení; taková pozice mu ovšem nepřísluší.

8. Shrnuto, Ústavní soud uzavírá, že není jeho úkolem sjednocovat judikaturu v otázkách náhrady nákladů řízení a takovou pozici může zastávat pouze ve výjimečných případech, kdy jsou dány takové výjimečné okolnosti, které případ činí ústavněprávně významným. Otázku, zda umožňuje takovou dohodu ve smíru, která byla použita v nyní řešené věci, či nikoli, musí učinit obecné soudy v souladu s relevantními ustanoveními , nikoli Ústavní soud. Konečně, důvodnost stěžovatelčiny ústavní stížnosti nemůže založit ani její další argumentace. K tomu Ústavní soud poukazuje právě na svou zdrženlivost v otázce náhrady nákladů řízení a nezbytnost přítomnosti mimořádných okolností pro případný kasační zásah. Jak již bylo řečeno, žádné takové okolnosti stěžovatelka netvrdí a Ústavní soud je ani nezjistil.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2025

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu