Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1177/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace BD Jiráskova 8 Brno, bytové družstvo, sídlem Jiráskova 216/8, Brno, zastoupeného Mgr. Markem Matulou, advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2025 č. j. -41 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2024 č. j. -60, a s ní spojeném návrhu na zrušení zákona Česká národní rady č. , o státní památkové péči, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 5. 5. 2022 č. j. MK 23514/2022 OPP prohlásil podle , o státní památkové péči (dále jen " "), budovu "neorenesanční nájemní dům Jiráskova 216/8, k. ú. Veveří, město Brno, okres Brno-město, Jihomoravský kraj", za kulturní památku. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka rozklad, který ministr kultury rozhodnutím ze dne 18. 7. 2023 č. j. MK 5844/2023 OLP zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

3. Rozhodnutí ministra kultury napadla stěžovatelka u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobou, v níž namítala nedostatečné vypořádání jejích námitek z rozkladu ministrem, jakož i vadné provedení testu proporcionality, protože do ochrany byl zahrnut celý dům i pozemek, tato část města je chráněna jako památková zóna, která byla vyhlášena v průběhu správního řízení, tvrdila, že nebylo provedeno porovnání domu s jinými nemovitostmi, a to jak na ulici Jiráskova, tak i jinde v Brně a také, že nebyly vůbec naplněny požadavky zákona o státní památkové péči pro prohlášení domu za kulturní památku. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Podle městského soudu se ministr kultury v rozhodnutí o rozkladu dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, v rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, proč dům představuje památkovou hodnotu svým vzhledem i působením v nejbližším okolí a celé ulici. Posouzení památkové hodnoty ostatních jednotlivých domů v této ulici nebylo podle městského soudu nutné k naplnění dispozice právní normy § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči, protože bylo dostatečně vysvětleno, proč tento dům v ulici představuje památkovou hodnotu; nešlo tak o žádnou libovůli v rozhodování, ale o konkrétně zdůvodněný závěr. Podle zjištění městského soudu bylo v odůvodnění rozhodnutí dostatečně posouzeno s ohledem na všechny okolnosti, proč bylo prohlášení domu za kulturní památku namístě, tedy že jde o věc natolik výjimečnou s ohledem na ostatní domy v této ulici či městské části z hlediska jejího památkového významu, že samotná obecná památková ochrana města Brna by nebyla dostatečná. Pokud jde o prohlášení za kulturní památku domu i s pozemkem, tak městský soud uvedl, že v dnešním pojetí je nemovitá věc chápána jako pozemek se stavbou, proporcionalita byla posouzena, jelikož odůvodnění vycházelo z toho, že s ohledem na charakter stavby a její umístění byla památková ochrana nutná i pro pozemek, přičemž pozemek přesahuje půdorys stavby pouze nepatrně. Dále městský soud uvedl, že byla zohledněna skutečnost, že v době prvostupňového rozhodnutí nebyla ještě vyhlášena památková zóna a stěžovatelka tuto námitku v rozkladu, ani v jiném právním úkonu po jejím vyhlášení neuplatnila. Proto nemohla být důvodná námitka, že by ministr kultury tuto okolnost ignoroval, jestliže ji nezohlednil při vypořádání rozkladových námitek. K námitce, že stav domu resp. fasády se v průběhu řízení změnil provedením stavebních úprav, městský soud uvedl, že z předmětu památkové ochrany neplyne, že by odstraněním některých prvků z fasády nebyl stav nevratný či neodstranitelný.

4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítala nepřezkoumatelnost rozsudku, protože městský soud neprovedl věcný přezkum rozhodnutí ministra, a že jí nebylo umožněno vyjádřit se k vyjádření ministra k žalobě, že požádala o prodloužení lhůty k sepsání repliky, na což městský soud nereagoval a následně vydal meritorní rozhodnutí. Nezákonnost rozhodnutí městského soudu spatřovala stěžovatelka v tom, že nebyla dostatečně posouzena otázka, zda byla naplněna podmínka pro přiznání památkové ochrany, přičemž po celou dobu řízení konstantně tvrdí, že měl být dům porovnán s dalšími domy na stejné ulici nebo s jinými soudobými domy v městě Brně. Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění konstatoval, že v rozsudku městského soudu obsažená argumentace tvoří koherentní celek, z něhož je zřejmé, jaké úvahy vedly soud k vysloveným závěrům a jakým způsobem se vypořádal s žalobními námitkami. Při nutnosti poskytnout památkovou ochranu dotčené nemovitosti oba správní orgány vyšly z dostatečných podkladů a při posouzení disponovaly i dostatečnou odbornou kapacitou. Test proporcionality považoval Nejvyšší správní soud za splněný, protože prohlášením stavby za kulturní památku je možné dosáhnout ochrany kulturního dědictví na území města Brna (cíle) a tohoto cíle není možné dosáhnout jinými prostředky, neboť vyhlášení městské památkové zóny Brno je nedostatečné pro ochranu významných kulturních hodnot spojených s touto stavbou. I zásah do vlastnických práv stěžovatelky považoval Nejvyšší správní soud za přiměřený, jelikož jí (jako vlastníkovi) je umožněno se stavbou nakládat. Jako nedůvodnou s náležitým odůvodněním označil i opakovanou námitku o délce řízení a nemožnosti podat repliku k vyjádření ministra k žalobě.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka napadá objektivitu hmotněprávního posouzení naplnění zákonných znaků pro prohlášení kulturní památky správním orgánem, resp. faktickou neexistenci možnosti domáhat se věcného přezkumu ve věci památkové ochrany u nezávislého orgánu. Podle ní to ústí v paradoxní situaci, kdy správní orgán může za kulturní památku prohlásit cokoli, je-li schopen své rozhodnutí odůvodnit pro účely soudního řízení dostatečně prozaicky, bez ohledu na to, zdali by odůvodnění obstálo proti odbornému a nezávislému přezkumu.

6. Obecné soudy se staví do pozice, v níž fakticky považují správní uvážení ve věci prohlášení kulturní památky podle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči za správní uvážení absolutně volné a zásadně odmítají věcný přezkum odborné otázky. Stěžovatelka věří, že v obdobných případech by měly soudy využít například nezávislého znaleckého zkoumání, jinak odmítnutím věcného přezkumu soudy a priori rozhodují o památkové hodnotě samy, kdy činí právní závěr o dostatečné odbornosti správního uvážení, ačkoli správnost samotného obsahu nemohou posoudit. Jako jeden z korektivů, z nichž by měl soud při rozhodování, zdali přistoupí k věcnému přezkumu vycházet, nejsou-li schopny posoudit jeho odbornost, je zajisté "významnost" památky, která je i jedním ze zákonných znaků pro její prohlášení.

7. Stěžovatelka má dále za to, že její námitky ohledně památkové hodnoty nemovitosti vedly k tomu, že správní orgán postupně měnil a mírnil svoji argumentaci týkající se památkové hodnoty, což by mělo být dalším důvodem pro zvýšení míry nejistoty a tedy pro věcný přezkum. Podle ní jasně plyne, že pro obecné soudy je důležitější formálnost procesního postupu správního orgánu, nemohou-li z odborného hlediska posoudit tvrzení o památkových hodnotách ve správním rozhodnutí. Kasační soud naopak nemá problém označit argumentaci stěžovatele za laickou, aniž by podrobil jeho názor věcnému přezkumu.

8. V části II. ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, který je podle ní protiústavní (sc. neústavní). V textu konkrétní argumenty na podporu tvrzené neústavnosti neformulovala, návrh odůvodnila toliko pro případ, že by Ústavní soud zaujal opačný názor při výkladu současné právní úpravy (část III., poslední odstavec a část IV., bod 8. ústavní stížnosti).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není proto povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů přísluší Nejvyššímu správnímu soudu, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , . Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002

sp. zn.

(N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y. K takovému zjištění však ve stěžovatelčině věci Ústavní soud nedospěl.

12. Dlužno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přednesla totožné námitky, s nimiž vystupovala již v předchozím soudním řízení, a se kterými se správní soudy důsledně vypořádaly. Nejvyšší správní soud a před ním i městský soud stěžovatelkou sporované rozhodnutí ministerstva o prohlášení objektu za kulturní památku, včetně rozhodnutí rozkladového orgánu, podrobně přezkoumaly, včetně otázky, zda postup správních orgánů nevykazoval znaky libovůle, přičemž logicky a srozumitelně zdůvodnily, proč tomu tak nebylo. Opakováním námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly správními soudy řádně vypořádány, stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle , jako návrh zjevně neopodstatněný. Společně s ní odmítl podle , ve spojení s i návrh na zrušení zákona o státní památkové péči, který - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2025

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu