Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2259/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Leoše Janoucha, zastoupeného Martinou Nyklovou, advokátkou, sídlem Horní Branná 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2025 č. j. -142, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2024 č. j. -126, usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 20. srpna 2024 č. j. -117 a platebnímu rozkazu vydanému Okresním soudem v Semilech ze dne 26. června 2024 č. j. -100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení a společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., sídlem Přítkovská 1689/14, Teplice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") vydal proti stěžovateli platební rozkaz, kterým mu uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 47 571 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel vůči němu nestihl ve lhůtě podat odpor a po jejím uplynutí podal žádost o prominutí zmeškání lhůty. Odůvodnil ji administrativním pochybením jeho zaměstnanců. Zaměstnankyně, která obvykle spravuje jeho datovou schránku, byla v době doručení platebního rozkazu na dovolené a do datové schránky se přihlásila jiná zaměstnankyně, která datovou zprávu s platebním rozkazem přehlédla. První zaměstnankyně si jí všimla až po návratu z dovolené, neuvědomila si však, že k jejímu doručení došlo už přihlášením do datové schránky její kolegyní.

2. Okresní soud návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl. Tvrzené důvody zmeškání lhůty pro podání odporu podle něj spočívaly v nedbalosti stěžovatele při sdělování přístupových údajů do jeho datové schránky. Nepovažoval je tedy za omluvitelné. S tím se ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací. Pouhé pochybení zaměstnankyň stěžovatele podle něj nepředstavuje omluvitelný důvod, jelikož nejde o nijak nepředvídatelnou skutečnost, ale lze jí předcházet lepší organizací práce. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

3. Stěžovatel napadá ústavní stížností samotný platební rozkaz a dále usnesení okresního soudu o jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty a navazující usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle d (dále jen " "), případně také právo na veřejné projednání a slyšení podle y.

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud připomíná, že jeho rolí je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti ( y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody jedince. Závěr o takovém porušení však nelze v nyní posuzované věci učinit.

6. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily omluvitelnost důvodu, pro který zmeškal lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že zásadně nezasahuje do úvah soudu ohledně posouzení omluvitelnosti důvodu pro zmeškání lhůty, jsou-li dostatečně transparentní a je z nich zřejmé, jaké okolnosti soud vedly k daným závěrům (viz např. usnesení ze dne 12. června 2024

sp. zn.

či ze dne 31. května 2023

sp. zn.

, bod 14 a tam citovaná judikatura).

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a zjistil, že uvedená kritéria splňují a nelze jim z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy (zejména Nejvyšší soud, ale i krajský soud) v odůvodnění napadených rozhodnutích odkázaly na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu a též popsaly, jak je aplikovaly na projednávaný případ. Odůvodnění napadených rozhodnutí působí rozumně a přesvědčivě a Ústavní soud na ně může zcela odkázat.

8. Ústavní soud proto nemá důvod do závěrů přijatých obecnými soudy zasahovat. Souhlasí, že čerpání dovolené zaměstnankyně, která obvykle spravuje datovou schránku, a přihlášení jiné zaměstnankyně opravdu představuje jen problém vnitřního administrativního chodu a nastavení přístupu k datové schránce stěžovatele. Nezakládá okolnost tak nepředvídatelnou a závažnou, aby ji bylo možné považovat za omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že neví, jaká opatření pro vyloučení pochybení měl učinit, lze jen na okraj zmínit, že mohlo jít třeba o zajištění důkladnějšího zaučení ze strany zastupované zaměstnankyně, která čerpala dovolenou, anebo systém dvojí kontroly či důsledná evidence přijatých zpráv. Možností je rozhodně několik a řešení má zejména spočívat v podnikatelském úsudku stěžovatele.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítal, že by obecné soudy měly přihlížet k povaze zmeškaného úkonu a také k povaze sporu a výši pohledávky, kterou bude muset hradit po zmeškání lhůty. Ústavní soud především souhlasí s Nejvyšším soudem (viz bod 14 jeho napadeného usnesení), že stěžovatel ani neuvádí žádné specifické okolnosti, které by jeho případ provázely a měly by být brány v potaz. Naopak vzhledem k tomu, že výše pohledávky nepřesahuje práh bagatelnosti, těžko ji lze chápat jako zásadní okolnost. Nemůže být ani podstatné to (natožpak z ústavněprávního hlediska), že stěžovatel promeškal lhůtu jen o čtyři dny.

10. Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu