Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2615/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Leoše Jindry, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -112 ze dne 3. června 2025 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -98 ze dne 17. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Bohumila Pabely, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená a d.

2. Vedlejší účastník a stěžovatel uzavřeli s bankou 7. listopadu 2008 smlouvu o hypotečním úvěru. V žalobě podané k Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou a tam vedené pod sp. zn. stěžovatel tvrdil, že 24. ledna 2023 splnil dluh za vedlejšího účastníka jako jeho ručitel a žádal, aby vedlejšímu účastníkovi soud uložil povinnost nahradit stěžovateli to, co za něj plnil. V řízení vyšlo najevo, že stěžovatel neměl podle smlouvy s bankou postavení ručitele, nýbrž spoludlužníka, který bance dlužil s vedlejším účastníkem společně a nerozdílně. Okresní soud z toho aplikací předchozího z roku 1964 dovodil, že stěžovateli vzniklo oprávnění požadovat po vedlejším účastníkovi (jen) polovinu ze zaplacené částky. Žalobě proto rozsudkem č. j. -73 ze dne 5. září 2024 z poloviny vyhověl (výrok I) a z druhé poloviny žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o poplatkové povinnosti (výrok III) a o nákladech řízení (výrok IV).

3. Vedlejší účastník nesouhlasil ani s částečným vyhověním žalobě a rozsudek okresního soudu (s výjimkou výroku II) napadl odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem odvolání vyhověl a změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že žalobu zamítl i z první poloviny (výrok I), a ve výroku III tak, že poplatková povinnost se vedlejšímu účastníkovi neukládá (výrok II). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Krajský soud souhlasil s postavením stěžovatele jako spoludlužníka, důvod, proč ale žalobu zamítl i jen z poloviny původně požadované částky, souvisel s tím, že vedlejší účastník prošel insolvenčním řízením vedeným na jeho majetek. Insolvenční řízení na majetek vedlejšího účastníka bylo zahájeno u krajského soudu (jako soudu insolvenčního) 12. června 2012, vedlejší účastník splnil oddlužení a usnesením insolvenčního soudu ze dne 9. června 2014 byl kromě jiného osvobozen od placení pohledávek, které věřitelé mohli přihlásit a nepřihlásili podle . Krajský soud měl za to, že stěžovatel mohl pohledávku za vedlejším účastníkem přihlásit jako podmíněnou, kdyby tak učinil, bylo by mu z majetkové podstaty plněno v mezích toho, co by zaplatil nad rámec svého podílu. Je nerozhodné, že plnil až po konci insolvenčního řízení. Současně dovodil, že vedlejší účastník byl od placení pohledávky stěžovateli jako spoludlužníkovi osvobozen i v rámci postihového práva podle .

4. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud v rozsahu směřujícím proti výroku II, III a IV odmítl pro objektivní nepřípustnost a v rozsahu směřujícím proti výroku I (o věci samé) zamítl. V tomto rozsahu shledal dovolání sice přípustné, neboť otázka možnosti uplatnit regresní pohledávku ve vazbě na je otázkou z části neřešenou, nikoli však důvodné. Se závěrem krajského soudu, že stěžovatel mohl podle rozhodné právní úpravy přihlásit pohledávku jako podmíněnou, sice nesouhlasil, ale vysvětlil odkazem na v rozhodném znění, jak se stěžovatel mohl stát přihlášeným věřitelem. Správný v každém případě shledal závěr krajského soudu, že tomu, aby stěžovateli byla přiznána regresní pohledávka, brání (v souladu s ) účinky osvobození přiznaného vedlejšímu účastníkovi v insolvenčním řízení vedeném na jeho majetek. Stejně jako krajský soud nepovažoval za podstatné, že stěžovatel plnil až po skončení insolvenčního řízení, naopak vysvětlil, že právě v tom tkví smysl a význam . S odkazem na vlastní judikaturu vysvětlil, že regresní pohledávka má režim jako pohledávka promlčená, u které byla účinně vznesena námitka promlčení.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům Nejvyššího soudu vyjádřeným především v bodu 36 odůvodnění napadeného rozsudku. Takový výklad považuje za neústavní. Vadí mu, že účinky osvobození od pohledávek dovozuje Nejvyšší soud i ve vztahu k pohledávkám, které vzniknou teprve po oddlužení. To, jak obecné soudy aplikovaly , představuje pro stěžovatele odepření možnosti bránit se proti nároku uplatněnému bankou a zásah do jeho základního práva podle y. Jde o výklad dalece přesahující smysl aplikovaného ustanovení. Dospívají-li soudy k závěru, že rozhodnutím insolvenčního soudu ze dne 9. června 2014 došlo k osvobození vedlejšího účastníka od placení pohledávky stěžovateli, která mu vznikla až úhradou vůči bance, respektive jejímu právnímu nástupci, dne 24. ledna 2023, jde o závěr nesprávný a s důsledky vedoucími k porušení jeho základního práva podle y. Připomíná, že sám žádný prospěch z úvěru neměl.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem. Je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. písm. d) y, ]. Není součástí soustavy obecných soudů ( y) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. a 90 y). V řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

8. Těžiště nesouhlasné argumentace stěžovatele spočívá v kritice - zdánlivě - nelogického závěru obecných soudů, že osvobození od regresních pohledávek podle dopadá i na regresní pohledávky, které vzniknou poté, co je oddlužený dlužník od pohledávek osvobozen. Stěžovatel takový výklad považuje za dalece přesahující smysl . Nijak však neoponuje výkladu, který Nejvyšší soud předestřel v bodech 35 až 39 napadeného rozsudku a v tam odkazované judikatuře. Nejvyšší soud podrobně, zcela logicky, přesvědčivě a srozumitelně vysvětlil, proč dopadá na věřitele, kteří mají vůči dlužníku regresní nárok, tedy typicky na ručitele (podle předchozí úpravy), kteří plní za dlužníka, či na spoludlužníky (jako jím byl stěžovatel), kteří jsou zavázáni původnímu věřiteli (zde bance, potažmo jejímu právnímu nástupci) společně a nerozdílně a kteří plní nad rámec svého podílu. Odkázal přitom především na závěry rozsudku sp. zn. ze dne 24. listopadu 2010, uveřejněném pod číslem rozh. obč.

9. Výklad, který by stěžovatel uvítal, naopak smysl popírá (činí jej obsoletním). Mělo-li by se vztahovat jen na plnění ručitele/spoludlužníka či jiné osoby s regresním nárokem, kteří plnili za oddluženého dlužníka před takovým osvobozením, pak by postačovala k řešení úprava či 2 . Oddlužený dlužník je ale osvobozený nejen vůči svému vlastnímu věřiteli (v kontextu posuzované věci zjednodušeně řečeno bance), ale i proti všem osobám, které by jinak měly vůči němu právo postihu. Jinak by totiž jeho oddlužení nedávalo smysl. Dlužník by nebyl oddlužený. Stěžovatel mohl plnit za trvání insolvenčního řízení, pak se mu mohla dostat poměrná část plnění nad rámec jeho podílu na dluhu, ve zbytku by vůči němu byl dlužník osvobozen. Jak vysvětlil už Nejvyšší soud (bod 38), plnil-li ale až po osvobození, lhostejno, zda proto, že dřívějšího plnění nebyl schopen, nebo proto, že k němu nebyl ochoten (jako stěžovatel, který dluh vůči primárnímu dlužníkovi popíral), nedostane se mu ani tato poměrná část (ta by se ale pak měla dostat primárnímu věřiteli, důsledkem čehož se sníží i dluh spoludlužníka dlužníka po oddlužení). Výklad, že by se stěžovateli naopak mělo dostat vše, jako by dlužník oddlužen nebyl, popírá smysl a účel oddlužení.

10. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vyložily způsobem, který v ústavní rovině obstojí.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. září 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu