Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 886/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Cihelna Entertainment Complex s. r. o., sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, zastoupené Mgr. Romanem Macháčkem, advokátem, sídlem Široká 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024 č. j. -114, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2024 č. j. -91 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2024 č. j. -81, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen " ") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle d (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovatelce je u městského soudu vedeno insolvenční řízení (tj. stěžovatelka je v pozici dlužníka). Na první schůzi věřitelů došlo - hlasy majoritního věřitele s nadpoloviční většinou hlasů - ke zvolení současného insolvenčního správce. Stěžovatelka brojila jak proti jeho zvolení, tak proti jeho následnému výkonu funkce insolvenčního správce. V rámci toho podala k městskému soudu návrh na jeho zproštění funkce, o němž bylo rozhodováno napadenými rozhodnutími.

3. Městský soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl. V činnosti insolvenčního správce neshledal žádné závažné nedostatky, které by odůvodnily rozhodnutí o zproštění funkce. Konstatoval však některá dílčí pochybení (např. jednorázové opožděné podání zprávy o stavu insolvenčního řízení). Současně vyslovil pochybnosti stran zvolení insolvenčního správce pouze hlasy jednoho majoritního věřitele, neboť to může vzbuzovat jistou nedůvěru (zejm. za situace, kdy by měl vymáhat stěžovatelčiny pohledávky právě vůči tomuto věřiteli).

4. napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí městského soudu. Poukázal na to, že podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), lze insolvenčního správce zprostit funkce, jestliže řádně neplní své povinnosti (vyplývající zejména z citovaného zákona), nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí nebo závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem. Ke zproštění funkce může dojít i v reakci na jednorázové závažné pochybení, kdežto u méně intenzivního jednorázového pochybení zpravidla postačuje využití jiných nástrojů. Konkrétně jde-li o vynětí jedné stěžovatelkou namítané pohledávky z majetkové podstaty, insolvenční správce je oprávněn učinit tak kdykoli v průběhu řízení, výslovně pak pohledávky nedobytné ( věta první ). Ze samotné skutečnosti, že insolvenční správce tuto pohledávku stěžovatelky nevymáhal, nelze dovozovat, že porušil své povinnosti a potažmo že je dán důvod pro jeho zproštění funkce (zejm. když mu tuto povinnost neuložil ani soud). Práva stěžovatelky jsou navíc zajištěna i tím, že pro posouzení a případné vymáhání pohledávek stěžovatelky vůči dotčenému majoritnímu věřiteli byl soudem ustanoven oddělený insolvenční správce. rovněž neshledal podjatost insolvenčního správce, neboť pouhá skutečnost, že byl zvolen pouze hlasy jednoho majoritního věřitele, nezakládá jeho poměr k věci nebo některé ze stran.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť je neshledal přípustným pro žádnou z předložených dovolacích otázek. Poznamenal, že stěžovatelka staví své dovolání na vlastních skutkových závěrech, což zákon neumožňuje. Závěry nižších soudů se naopak jeví jako korektní a řádně odůvodněné.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svá tvrzení o tom, že insolvenční správce nevykonává svou funkci řádně. Poukazuje především na to, že nevymáhal jednu její pohledávku za označným majoritním věřitelem, čímž mělo dojít k jejímu promlčení. Rovněž poukazuje na to, že tento insolvenční správce má být podjatý, neboť byl zvolen pouze hlasy majoritního věřitele. Insolvenční soudy se však s těmito námitkami nevypořádaly řádným a přezkoumatelným způsobem, čímž porušily stěžovatelčina práva podle y.

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( téhož zákona a contrario).

8. Stěžovatelka ve své podstatě brojí proti hodnocení řádnosti výkonu funkce insolvenčního správce v její věci obecnými soudy (zejm. rozhodnutí insolvenčního správce vyloučit z majetkové podstaty jednu konkrétní pohledávku stěžovatelky za majoritním věřitelem) a na to navazujícímu závěru o nenaplnění důvodů pro jeho zproštění funkce ve smyslu . Jde tudíž o námitky týkající se výlučně interpretace a aplikace podústavního práva. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (tj. není další odvolací instancí v soustavě obecných soudů). Jelikož je orgánem ochrany ústavnosti ( y), není povolán k přehodnocování hodnocení důkazů obecnými soudy ani k výkladu podústavního práva, a to ani tehdy, mohl-li by mít za to, že jiný výklad by byl lepší nebo vhodnější. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud jsou jejich rozhodnutí stižena závažnými ústavně relevantními vadami (nález

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2024, bod 11). To ovšem není nyní případ stěžovatelovy ústavní stížnosti.

9. Obecné soudy, především , se podrobně zabývaly tím, zda způsob, jakým insolvenční správce vykonával svou funkci, nezakládal důvod pro jeho zproštění funkce. Zvažovaly jak variantu jednorázového závažného porušení povinností, tak variantu opakovaného porušení povinností nižší intenzity. K první variantě uvedly, že nevymáhání pohledávky stěžovatelky za majoritním věřitelem nelze v této chvíli a s ohledem na zjištěné skutečnosti vůbec považovat za porušení povinností, natož za porušení závažné (zejm. s ohledem na absenci příkazu soudu pohledávku vymáhat a oprávnění insolvenčního správce kdykoliv v průběhu řízení vyjmout z majetkové podstaty mj. nedobytné pohledávky). K druhé variantě uvedly, že pro zproštění funkce insolvenčního správce nejsou postačující ani některá dílčí pochybení insolvenčního správce, např. pozdní předložení zprávy o stavu řízení. Jejich závěry se nejeví jako nelogické nebo arbitrární. Obecné soudy se řádně zabývaly tím, zda jsou naplněny zákonem stanovené podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky, a svá rozhodnutí odůvodnily dostatečným a srozumitelným způsobem. Pouhá skutečnost, že obecné soudy dospěly k názoru odlišnému od názoru stěžovatelky, porušení jejích základních práv nezakládá.

10. To lze obdobně vztáhnout také na námitku stěžovatelky o údajné podjatosti insolvenčního správce z důvodu jeho zvolení pouze jedním (majoritním) věřitelem. Ani v tomto rozsahu se závěry obecných soudů nejeví jako svévolné. Ústavní soud navíc v této souvislosti nemohl přehlédnout, že v současnosti jsou práva stěžovatelky v insolvenčním řízení zajištěna mj. i tím, že pro posouzení a případné vymáhání pohledávek stěžovatelky vůči dotčenému majoritnímu věřiteli byl soudem ustanoven oddělený insolvenční správce (tj. insolvenční správce odlišný od insolvenčního správce, proti jehož zvolení stěžovatelka brojí).

11. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu