Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2513/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Česká fotovoltaická asociace, z.s., sídlem Teslova 1202/3, Plzeň, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -135 z 23. 7. 2025 a proti výroku I usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -104 z 2. 4. 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Schlieger, s.r.o., sídlem U Nákladového nádraží 3265/10, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala nařízení předběžného opatření. Krajský soud v Plzni tomuto návrhu vyhověl a stěžovateli uložil, aby se šíření tvrzení o vedlejší účastnici zdržel (výrok I). Současně uložil jednak vedlejší účastnici povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok II), jednak povinnost, aby vedlejší účastnice podala žalobu ohledně nekalosoutěžního jednání stěžovatele vycházející z návrhu na vydání tohoto předběžného opatření, a to ve lhůtě 30 dnů (výrok III). Toto usnesení krajský soud ve smyslu § 169 odst. 2 občanského soudu neodůvodnil.

2. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který napadeným usnesením - již s odůvodněním - rozhodnutí krajského soudu potvrdil.

3. Proti těmto rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ( d, dále jen "Listiny"), jakož i svobody projevu ( y). Svůj návrh spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práv došlo tím, že krajský soud postupoval podle a své rozhodnutí neodůvodnil, třebaže se jednalo o předběžné opatření, kterým došlo k omezení svobody projevu. Absence odůvodnění je přitom v rozporu s nálezem

sp. zn.

z 31. 3. 2020, který rozvádí, proč je neodůvodnění předběžného opatření za situace, kdy dochází k omezení svobody projevu, svévolným. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem vrchního soudu. Ten podle jeho názoru neměl doplnit odůvodnění, ale měl celé rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušit a věc krajskému soudu vrátit k dalšímu řízení.

4. Stěžovatel předkládá i důvody, proč je podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu věcně nesprávné. Předběžné opatření podle něj nemělo být vůbec vydáno, když právní vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí podle jeho názoru nepodléhá právní úpravě nekalosoutěžního jednání. Mezi oběma totiž není dán soutěžní vztah, ale jedná se o vztah mezi spolkem a vyloučenou členkou. Nedostatkem shledává i to, že mu vrchní soud nezaslal k vyjádření repliku vedlejší účastnice k jeho odvolání.

5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává.

6. Ústavní soud připomíná svůj konstantně zastávaný názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně nelze vyloučit. Avšak zásah v této podobě zpravidla nedosahuje takovéto intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není žádným způsobem předvídán konečný výsledek sporu. Jde totiž jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (viz např. usnesení z 3. 11. 2020, bod 10, a v něm odkazovanou judikaturu).

7. Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření přísluší především obecným soudům a vždy závisí na konkrétních okolnostech případu (např. nálezy

sp. zn.

z 1. 9. 2016 či

sp. zn.

z 25. 6. 2019). Rozhodnutí o předběžném opatření tedy lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad ( y), zda bylo vydáno příslušným orgánem ( y) a zda není projevem svévole ( y, a 3 y). K tomu srov. např. nález

sp. zn.

z 17. 12. 2019 či stěžovatelem odkazovaný nález

sp. zn.

a v něm odkazovanou judikaturu.

8. První dvě podmínky jsou v nynější věci podle názoru Ústavního soudu splněny. Předběžné opatření bylo vydáno příslušným orgánem (soudem) na podkladě právní úpravy (viz a násl. citovaného zákona). V následující části Ústavní soud vysvětlí, proč je stěžovatelova ústavní stížnost zjevně neopodstatněná i v otázce svévolného postupu obecných soudů.

9. K námitce, kterou stěžovatel vytýká krajskému soudu absenci odůvodnění, Ústavní soud podotýká, že řízení o předběžném opatření a rozhodnutí v něm vydaná přezkoumává jako jeden celek. Z napadeného usnesení vrchního soudu jsou přitom dostatečně patrny důvody, které obecný soud (vrchní soud) k nařízení předběžného opatření vedly (usnesení

sp. zn.

z 3. 11. 2020). Stěžovateli lze přitakat, že krajský soud v rozporu s nálezem

sp. zn.

zcela rezignoval na jakékoliv odůvodnění, pokud na jedné straně při rozhodování o předběžném opatření stojí svoboda projevu. Nicméně tento nedostatek svým rozhodnutím zhojil vrchní soud, který již odůvodnění doplnil. Takový postup přitom Ústavní soud neshledává problematickým, zejména vezme-li v úvahu uvedenou skutečnost, že se na řízení o předběžném opatření hledí jako na celek, a současně pokud zohledníme některé základní zásady určující pro předběžná opatření, kterými jsou zásada efektivní ochrany práva a rychlost řízení (srov. HRNČIŘÍK, V., Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 27-29). Přitom právě rychlost je jedním z klíčových prvků předběžného opatření. Sama právní úprava předpokládá, že o návrhu na předběžné opatření předseda senátu rozhodne bezodkladně; nebo není-li tu nebezpečí z prodlení až do uplynutí 7 dnů od jeho podání ( ).

10. Ústavní soud je nucen odmítnout i stěžovatelovu argumentaci, že k porušení jeho základních práv došlo tím, že mu odvolací soud nezaslal k vyjádření repliku vedlejší účastnice k podanému odvolání. Ústavní soud opakovaně vyjádřil názor, že je povinností obecných soudů zvažovat, zda odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření zašlou jiným účastníkům. Takové odvolání není třeba doručovat, zejména pokud to není účelné (například s ohledem na dosavadní vývoj řízení) či vhodné nebo pokud by mohl být nevhodným doručením odvolání zmařen účel předběžného opatření (viz např. nálezy

sp. zn.

z 18. 5. 2017 či

sp. zn.

z 4. 4. 2023, bod 24). Proto pokud soudy odůvodní, z jakého důvodu k zaslání odvolání nedošlo, není takový postup porušením práva na soudní ochranu ( y) a principu rovnosti účastníků ( y).

11. Stěžovatel v této věci nicméně shledává porušení svých práv v tom, že mu nebyla zaslána replika vedlejší účastnice k jeho odvolání, nikoli tím, co Ústavní soud v minulosti řešil. I nyní, pokud stěžovatel nemohl reagovat na repliku vedlejší účastnice, podle něj proto neměl možnost se vyjádřit a byl porušen princip rovnosti účastníků. Tomuto závěru ovšem Ústavní soud nemůže přisvědčit. Opětovně v tomto směru poukazuje na specifika řízení o předběžném opatření a nezbytnost tyto situace dočasně upravit bez zbytečného prodlení (k povinnosti soudů rozhodovat bezodkladně i v řízení o odvolání proti nařízení předběžného opatření viz nález

sp. zn.

z 10. 5. 2017, bod 8). Postup, kdy by soud opětovně účastníkům zasílal jejich vzájemná vyjádření, je přitom v rozporu s vyjádřenými specifiky tohoto řízení. Pokud tedy odvolací soud nezaslal stěžovateli repliku k vyjádření, neporušil tím jeho základní práva a svobody.

12. Ústavní soud současně shledává odůvodnění usnesení vrchního soudu za splňující předpoklady vyplývající z práva na soudní ochranu ( y). Jasně a srozumitelně vysvětlil, že vedlejší účastník osvědčil, proč je potřeba zatímně upravit vztahy mezi ním a stěžovatelem (body 12 až 21 usnesení vrchního soudu). Ústavní soud navíc vyzdvihuje, že vrchní soud svým odůvodněním zcela vyhověl požadavkům nálezu

sp. zn.

, je-li předběžným opatřením dočasně upravován vztah, v němž dochází ke střetu práva na ochranu před nekalou soutěží a práva na svobodu projevu (zejm. body 16 a 17 usnesení vrchního soudu).

13. Opodstatněnost ústavní stížnosti přitom nezakládá ani stěžovatelova argumentace směřující proti důvodům pro vydání předběžného opatření. Ústavní soud konstatuje, že v této části ústavní stížnosti jde stěžovatel nad rámec omezeného přezkumu předběžných opatření ze strany zdejšího soudu (k tomu viz bod 7 výše). V této části proto postačuje, že je rozhodnutí o předběžném opatření řádně odůvodněno a nelze jej považovat za svévolné.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

15. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bezodkladně, tudíž již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti.´

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2025

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu