Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1866/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Spolku Nízký Jeseník, sídlem Těšíkov 41, Šternberk, zastoupeného JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. -90, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. září 2024 č. j. -123, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1. Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, 2. obce Jívová, sídlem Jívová 69, 3. obchodní společnosti SYNERGION Jívová s. r. o., sídlem Antala Staška 1076/33a, Praha 4 - Krč, a 4. Lidmily Šlížkové, jako vedlejších účastníků řízení, a návrhu s ní spojeném na zrušení a , stavební zákon, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle , , 3, , 2, , d (dále jen " "). Stěžovatel podal návrh na zrušení a , stavební zákon, podle .

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl účastníkem společného řízení, v němž Městský úřad Šternberk (dále jen "stavební úřad") vydal dne 11. 11. 2019 společné povolení, kterým podle , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jen " ") rozhodl o umístění a povolení stavby "Větrný park Jívová". Stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice podali odvolání, která Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 4. 11. 2022 zamítl. Jeho rozhodnutí zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2023 v rozsahu, v jakém krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud ze dne 25. 6. 2024 zamítl.

3. Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 21. 12. 2023 částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. Stěžovateli bylo rozhodnutí krajského úřadu doručeno dne 15. 1. 2024 do datové schránky. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí krajského úřadu žalobou podanou dne 5. 3. 2024, kterou se také v rámci incidenčního přezkumu domáhal zrušení změny č. 3 územního plánu obce Jívová. Před podáním žaloby (dne 1. 1. 2024) nabyl účinnosti stavební zákon. Krajský soud s ohledem na přechod působnosti správního orgánu podle nové právní úpravy jednal na straně žalovaného s Ministerstvem průmyslu a obchodu. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je opožděná, a proto ji podle , odmítl, neboť stěžovatel podal žalobu až po uplynutí měsíční lhůty stanovené stavebního zákona. Předmětem řízení byla tzv. vyhrazená stavba (viz příloha č. 3 stavebního zákona), pročež na posuzovanou věc nedopadá přechodné období podle stavebního zákona., trvající od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, v němž se postupovalo podle dosavadních právních předpisů (tj. v tomto období se ještě neuplatnila měsíční lhůta pro podání žaloby podle ). Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu o opožděnosti podané žaloby.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno a zveřejněno 21. 12. 2023, tedy v době účinnosti Nastala tak situace, kdy účastníci řízení, kterým bylo rozhodnutí doručeno ještě v roce 2023, disponovali dvouměsíční lhůtou pro podání správní žaloby, naproti tomu stěžovatel měl lhůtu pouze jeden měsíc. Vůči účastníkům téhož řízení tak byly uplatněny různé lhůty, přičemž právní postavení stěžovatele se tak stalo horším, než postavení jiných účastníků. Stěžovatel tvrdí, že ustanovení v (odkazující na vyhrazené stavby) stavebního zákona je v rozporu s a y.

5. Pokud by Ústavní soud připustil, že od 1. 1. 2024 bylo v řízení pokračováno podle nové právní úpravy, pak veškeré poučení účastníkům uvedené na str. 70 - 74 rozhodnutí krajského úřadu, jimž je doručováno po tomto datu, je vadné, neboť odkazuje na neúčinnou starou právní úpravu.

6. Stěžovatel namítá protiústavnost lhůty stanovené stavebního zákona, neboť zcela zásadním způsobem zkracuje dobu, v níž může účastník uplatnit své právo na soudní ochranu zaručené y. Stěžovatel namítá také protiústavnost stavebního zákona, neboť zavedl kategorizaci staveb s rozlišnou dobou účinnosti stavebního zákona. Přímým důsledkem tohoto ustanovení je stav, kdy se v rámci téže věci uplatňuje vůči účastníkům řízení různá právní úprava, což je v příkrém rozporu s a y.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

9. Čl. 36 odst. 2 y stojí na principu všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že soudně přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon z takové přezkoumatelnosti nevylučuje. Konkrétní náležitosti práva na přístup k soudu nejsou upraveny na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které stanoví, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec stanovené postupy dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na přístup k soudu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014

sp. zn.

; ze dne 1. 10. 2014

sp. zn.

; či ze dne 19. 7. 2016

sp. zn.

). Tato situace v posuzované věci nenastala.

10. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatel namítá odmítnutí žaloby podané po lhůtě, kterou stavebního zákona určuje jako speciální, a to kratší (jednoměsíční) ve věcech stavebního řízení, oproti obecné dvouměsíční žalobní lhůtě určené . V posuzované věci nabylo uvedené ustanovení účinnosti dne 1. 1. 2024, neboť jde o vyhrazenou stavbu, na kterou se přechodné období podle stavebního zákona nevztahuje.

11. Ústavní soud nezpochybňuje, že absence přechodných ustanovení řešících střet staré a nové právní úpravy stavebního zákona je legislativním nedostatkem, který však nedosahuje takové intenzity, aby sám o sobě zakládal úvahy o překročení ústavněprávních limitů. Posouzení délky lhůty pro podání správní žaloby v různých situacích bylo ponecháno na obecných, judikaturou dovozených, pravidlech intertemporality a na výkladu správních soudů, kterými se však Ústavní soud již zabýval. V nálezu ze dne 26. 3. 2025

sp. zn.

Ústavní soud řešil situaci, kdy stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu vydanému a doručenému ještě před účinností § 306 stavebního zákona, přičemž ustanovení vstoupilo v účinnost až během plynutí původní žalobní lhůty. Ústavní soud zrušil tehdy napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, protože použití uvedené nové právní úpravy opřené o obecné pravidlo nepravé retroaktivity při absenci přechodných ustanovení zasáhlo do podstaty a smyslu základního práva stěžovatelky na soudní ochranu a přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve znatelně větší míře, než by do jakýchkoli jiných základních práv a svobod jiných osob zasahoval výklad prospektivní, na základě kterého by žaloba stěžovatelky byla považována za včasnou. V usnesení ze dne 2. 7. 2025

sp. zn.

Ústavní soud přezkoumával situaci, kdy rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno a doručeno až po účinnosti § 306 stavebního zákona. Situaci (totožnou s nyní posuzovanou věcí), kdy stavební úřad vydal rozhodnutí za účinnosti staré právní úpravy a stěžovateli bylo rozhodnutí stavebního úřadu oznámeno až po nabytí účinnosti § 306 stavebního zákona, Ústavní soud řešil v usneseních ze dne 30. 4. 2025

sp. zn.

, ze dne 25. 7. 2025

sp. zn.

.

12. Stěžovatel nezpochybňuje datum oznámení rozhodnutí krajského úřadu, avšak tvrdí, že vzhledem k datu vydání rozhodnutí mu svědčila lhůta podle , tedy dvouměsíční. Stěžovatel však ve své argumentaci opomíjí, že v procesním právu se postupuje podle zákona účinného v den, kdy je procesní úkon činěn. Procesní úkon, od kterého se odvíjí lhůta pro podání žaloby v posuzované věci je oznámení rozhodnutí stěžovateli, nikoliv vydání rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatel. Stěžovateli bylo rozhodnutí oznámeno za účinnosti stavebního zákona, pročež i lhůta k podání žaloby mu započala plynout po účinnosti nové právní úpravy. Ustanovení stavebního zákona zakotvuje jasné pravidlo, podle kterého zákonná lhůta pro podání správních žalob proti rozhodnutím stavebního úřadu činí jeden měsíc po jeho oznámení. Lhůta k podání žaloby přitom umožňuje dostatečně přístup k soudu. Zákon nezasahoval v posuzované věci do již běžící lhůty, a nebyly tak žádné pochybnosti, zda se zde již uplatní nová právní úprava. Ústavní soud neshledává správními soudy zvolené intertemporální řešení protiústavní.

13. Námitce stěžovatele o nerovnosti postavení účastníků řízení založené rozdílným datem oznámení rozhodnutí stavebního úřadu a s tím spojenou jinou délkou lhůty pro podání žaloby, nelze přisvědčit. Teoreticky sice mohla v jednom řízení nastat situace, kdy účastníkům, kterým bylo rozhodnutí stavebního úřadu doručeno za účinnosti staré právní úpravy, svědčila lhůta dvouměsíční, oproti stěžovatelově jednoměsíční. Avšak jak již Ústavní soud konstatoval výše, rozhodnou objektivní skutečností shodnou pro všechny účastníky řízení je okamžik oznámení rozhodnutí. Délka lhůty se odvíjí podle právní úpravy účinné v den oznámení rozhodnutí, přičemž se všemi účastníky řízení v typových situacích uvedených v bodě 11 usnesení je zacházeno stejně. Důsledky změny právní úpravy tak nezakládají nerovnost mezi účastníky řízení, pokud soudy procesní omezení vykládají a používají jednotně.

14. V posuzované věci také nelze přehlédnout, že legisvakanční lhůta, která slouží k tomu, aby se adresáti mohli s novými normami nejlépe v dostatečném časovém předstihu seznámit a adaptovat se na ně, činila pro kratší lhůty podle téměř tři roky). Nejde tedy o nepředvídatelné pravidlo, které stěžovatel nemohl očekávat.

15. Stěžovateli nelze přisvědčit, že poučení na str. 71 - 74 rozhodnutí krajského úřadu ze dne 21. 12. 2023 bylo "vadné" z důvodu užití neúčinné právní úpravy. Rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno v souladu s v té době účinnou právní úpravou, tj. , na kterou odkazuje. Stěžovatel také ve své argumentaci zaměňuje poučení správního rozhodnutí a rozdělovník správního rozhodnutí. Jednořádkový text poučení o nemožnosti odvolat se proti rozhodnutí krajského úřadu ve správním řízení je řádně odůvodněn , nikoliv odkazem na jak tvrdí stěžovatel. Zbylý text na str. 71 - 74 rozhodnutí je rozdělovník správního rozhodnutí, ve kterém je výčet účastníků řízení, kterým se rozhodnutí doručuje. Rozdělovník není povinnou částí správního rozhodnutí (viz ), pročež, údaje v něm uvedené ani nemohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

16. Správní soudy v napadených rozhodnutích postupovaly v souladu se svojí judikaturou aprobovanou Ústavním soudem, podle které, pokud je rozhodnutí stavebního úřadu doručeno až po datu účinnosti stavebního zákona, použije se zkrácená jednoměsíční lhůta (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2025 č. j. -42). Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů o tom, že stěžovatel podal žalobu ke krajskému soudu opožděně, neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Návrh stěžovatele na zrušení a stavebního zákona, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. října 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu