Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1943/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky DESPIERTO, s.r.o., sídlem U libušské sokolovny 971/25, Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Mučkou, advokátem, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -489 z 28. 3. 2025, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -455 z 18. 04. 2024 ve znění usnesení téhož soudu č. j. -460 z 18. 04. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. -383 z 26. 05. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) IT LEVI a.s., sídlem Novoveská 1262/95, Ostrava, a 2) B2 consult s.r.o. "v likvidaci", sídlem Novoveská 1262/95, Ostrava, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se u Okresního soudu v Ostravě domáhala zaplacení neuhrazené odměny ve výši 3 494 480 Kč včetně příslušenství, a to odměny ze smlouvy o vykonání poradenských služeb, které se zavázala vykonat pro druhou vedlejší účastnici B2 consult s.r.o. v "likvidaci", jejíž právní nástupkyní je první vedlejší účastnice IT Levi a.s. Spornou byla otázka výkladu určení odměny za poskytnuté služby. Zatímco stěžovatelka tvrdila, že odměna je vypočtena pouze ze zisku spravovaných společností, a nikoliv ze ztrát či celkového hospodářského výsledku, vedlejší účastnice tvrdily, že zamýšlely odměnu vypočítat z hospodářských výsledků spravovaných společností, tj. součtu zisků a případně ztrát všech společností.

2. Okresní soud žalobě stěžovatelky nevyhověl a zamítl ji. Svůj postup odůvodnil tím, že je výklad předestřený stěžovatelkou ohledně odměny za poskytnuté služby v rozporu se smyslem a účelem poradenské smlouvy. Současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit oběma vedlejším účastnicím náhradu nákladů řízení.

3. Krajský soud v Ostravě odvoláním rozhodnutí okresního soudu ve věci samé potvrdil, přičemž změnil výši náhrady nákladu řízení, které je stěžovatelka povinna vedlejším účastnicím uhradit, a rozhodl taktéž o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady odvolacího řízení oběma vedlejším účastnicím.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle jako nepřípustné, neboť nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v téhož zákona.

5. Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že bylo postupem obecných soudů porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d, právo na ochranu vlastnictví podle y a právo na zachování zásad autonomie vůle podle y a právo na spravedlivé odměnění práce pro zaměstnance podle y.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví došlo tím, že jí bylo chybným rozhodnutím obecných soudů odepřeno právo na plnění ze smlouvy uzavřené s druhou vedlejší účastnicí. Stěžovatelka namítá, že legitimně očekávala vyplacení sjednané odměny, jako odměny za své poradenské služby. Způsob určení této odměny byl podle stěžovatelky obecnými soudy nesprávně interpretován. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí obecných soudů nenaplňují požadavky práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a má za to, že je ve věci dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením. Podle stěžovatelky obecné soudy dospěly k nesprávným právním závěrům, protože nesprávně interpretovaly způsob výpočtu odměny sjednaný ve smlouvě stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice. Stěžovatelka je přesvědčená o vnitřní rozpornosti napadených rozhodnutí a má proto za to, že nemohou obstát právě pohledem práva na soudní ochranu.

7. Stěžovatelka spatřuje ve vydaných rozhodnutích obecných soudů taktéž porušení autonomie vůle stran, kterou uvádí jako jeden ze základních ústavních principů, na nichž je založeno soukromé právo. Opětovně namítá, že při zjišťování způsobu výpočtu odměny obecné soudy využily nesprávné interpretační nástroje. Konečně, stěžovatelka poukazuje i na to, že byl pro ni výsledek řízení překvapivý. Uvádí, že nemohla očekávat, že tímto způsobem bude zbavena odměny za odvedenou práci. Proto se domnívá, že došlo k porušení i principu právní jistoty a předvídatelnosti.

8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Není součástí soustavy soudů ( taktéž) a není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledal-li současně porušení základního práva nebo svobody.

10. Ústavní soud zdůrazňuje, že interpretace smluv (právních jednání) je úkolem obecných soudů. Zásah Ústavního soudu zde připadá v úvahu jen výjimečně. Jde o případy, kdy by postupem obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv (usnesení

sp. zn.

z 16. 05. 2024). Zásah Ústavního soudu je namístě v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají. K tomu však v posuzované věci nedošlo.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nezvolily správné interpretační postupy pro výklad smluvních ujednání, které zakotvily základnu pro výpočet odměny za poskytnutí poradenských služeb. Tím měly porušit její ústavně garantovaná práva, zejména práva na soudní ochranu ( y). Podle názoru Ústavního soudu nicméně k takovému porušení nedošlo, neboť napadená rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález

sp. zn.

z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu). Obecné soudy řádně odůvodnily jak zvolený způsob výkladu sporného smluvního ujednání upravujícího způsob určení odměny za poskytnuté služby.

12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení rozsáhle reaguje na výše uvedenou námitku stěžovatelky a nabízí právně relevantní východiska pro interpretaci právních jednání (bod 14 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud přisvědčil stěžovatelce v otázce výkladového pravidla contra preferentem, které je zakotveno v , v tom smyslu, že k jeho užití je možno přistoupit až když není možné využít jiného pravidla k objasnění obsahu pojmu. Dodal nicméně, že nižší soudy zcela správně využily přednostně jiných interpretačních pravidel v souladu s a nezakládají své rozhodnutí výhradně na pravidlu contra preferentem (body 18 a 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelka se v tomto směru proto míjí s tím, co bylo již konstatováno ze strany Nejvyššího soudu. Ústavní soud sdílí závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v řízení neprokázala, že význam, který obsahu právního jednání přikládala ona sama a který se liší od výsledku interpretace učiněného soudy, byl adresátu právního jednání znám, nebo mu musel být znám. Námitky stěžovatelky ohledně subjektivního výkladového cíle vychází z její vlastní konstrukce, podle které mohla a měla druhá smluvní strana rozpoznat skutečnou vůli stěžovatelky. Ústavní soud tedy neshledává v napadených rozhodnutích stěžovatelkou poukazovanou vnitřní rozpornost v právní argumentaci. Současně se neztotožňuje ani s argumentací, že došlo k porušení ústavních principů.

13. Ústavní soud na závěr uvádí, že sama skutečnost, že obecné soudy nahlížely na výklad sporných ujednání ve smlouvě odlišně než stěžovatelka, nezakládá překvapivost rozhodnutí (srov. usnesení

sp. zn.

z 14. 7. 2025). Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní závěry, se kterými stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. V návaznosti na výše uvedené závěry o dostatečném odůvodnění přitom nemohlo dojít ani k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, neboť jí požadovaná odměna na základě smlouvy nenáležela.

14. Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2025

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu